Nejen slovanská lidová kultura je typická tím, že miluje život a radost, které oslavuje hudbou, tancem a všeobecným veselím spojeným s výraznými barvami, svazky barevných stuh, záplavami látkových i živých květů a nápaditých krojů. Jednou z událostí hodné takovéto oslavy byl pro naše předky příchod jara, kdy se příroda opět probouzela po dlouhém zimním spánku k životu a člověk mohl opět čerpat z jejích darů a těšit se příslibu nové úrody. Období prvních měsíců bylo proto v dávných pohanských dobách spojeno s bujarými oslavami a rituály, které měly zahnat zlé zimní duchy, zajistit zdraví, prosperitu, spokojenost, přivolat jaro, oslavovat nový život a probudit plodivou sílu přírody. Z tohoto starého zvyku postupně vznikly synkrezí s křesťanstvím jednotlivé jarní tradice národů po celém světě, které se sice vzájemně liší, ale jejich základ je velmi podobný.
Jak je tomu s různými tradicemi a slavnostmi mimo ČR se dozvíte na této stránce...
SLOVENSKO
Tradice a slavnosti ve Slovenské republice spojené s používáním bičů jsou velice podobné jako ty v ČR, přeci jenom Češi a Slováci sdíleli „pár“ let společný stát.
Mezi ně patří ty při Fašiangu (Masopustu) – Osobitý význam měl bič. Jak se uvádí na stránkách obce Dubodiel (okres Trenčín), čerstvě upletený bič museli mládenci natřít odvarem z vařeného uzeného masa, které se ten den vařilo v hojném počtu. Bič tak měl magickou moc – když se jím poháněly krávy, tak jeho tloušťka přešla i na ně, Turíce - Svätodušné sviatky (Letnice) – Práskání bičem na loukách a pálení ohňů má kořeny v starých náboženstvích, které ochraňovali lidi před zlými silami, Mágia prvomájovej noci – Jeho základem byla jarní oslava plodnosti a nástupu letního období. Člověk tehdy mohl od duchovních sil získat pomoc, ale mocnosti mu mohli i ublížit. Lidé proto museli chránit své příbytky před nechtěnými útoky. Nocí se proto neslo práskání bičem a před dveře se dávaly košťata. Ohně zas měly moc očistit člověka od hrozby nemocí. O Dožínkách práskáním bičem oznamovali nejen příchod ženců, ale zároveň ukazovali svou zručnost v práskání s jedním a dvěma biči.
Bičem se práskalo 25.listopadu na den svaté Kateřiny, 13. prosince na den svaté Lucie, 24. prosince na památný den Adama a Evy (na Štědrý den vesničtí pastýři slavili narození malého Ježíška troubením a práskáním bičem), 31. prosince na Silvestra – předkové vyháněli vzpomínané zlé duchy, kteří vyváděli nejvíc právě v období zimy. Bouchací kuličky a jiné petardy však v té době neměli, takže používali staré známé práskání bičem.
Podle prastarých představ byla nevěsta jdoucí na svatbu v čase, kdy opustila dům rodičů, a ještě se na ni nevztahovala ochrana domu jejího budoucího manžela, vystavená vlivu zlých sil, a proto se musela chránit. V dávných dobách se proto svatby konaly v noci, aby nevěstu nenašli zlí démoni. Jako ochrana před nimi měl působit hluk, střelba či práskání bičem. Časem se noční svatby přesunuly na den a svatební obřad v kostele začínal ráno, v některých obcích v poledne.
MAĎARSKO
Szilveszteri csergetés – Silvestrovské práskání bičem je stále žijící tradicí přetrvávající již po staletí. Je známo, že ve městě Hajdúszoboszló 31. prosince 1559 zahnali pomocí práskání bičů a zvonění zvonů tehdejší tureckou armádu. Každoročně poslední večer roku tak armáda koňáků odradí „zlé síly“ a pak se koncerty a ohňostrojem společně rozloučí se starým rokem.
Například na pohřbech nebylo neobvyklé, že byl mrtvý muž doprovázen na poslední cestu práskáním bičů.
POLSKO
Jukace – jinak známí jako Předkové — jsou zvěstovateli starověké slovansko-pohanské maškarády Gody Żywieckie. Jedinečné pro polské město Żywiec, přinášejí štěstí, zdraví a naplňují Nový rok cinkotem kravských zvonců a práskáním bičů.
Gody Żywieckie se slaví ve městech po celých Beskydech po celá staletí a ctí tradiční pohanské kořeny regionu se složitými folklórními postavami, které představují zvířata a přírodní duchy. Jedinečná interpretace Gody Żywieckie ve městě spojuje prvky pohanství se silnou místní hrdostí a Jukace se vrací k mýtu, který ve městě přetrvává od 17. století. Legenda vypráví, že v roce 1655, kdy je švédská říše napadla, se polský král Jan II. Kazimierz Waza uchýlil do Żywiec. Jak švédská armáda postupovala na město, rychle přemýšlející pastýři v Zabłocie si nasadili vysoké klobouky a masky a vrhli se na vojáky, biče práskaly jako rychlá střelba. Vojáci, vyděšení monstrózně vyhlížejícími pastýři, ustoupili a král mohl uprchnout.
Ať už je legenda pravdivá nebo ne, tradice Jukace přetrvává stále. Jak velí zvyk, mohou se zúčastnit pouze mládenci ze Zabłocie. To se ukázalo jako největší síla Żywiecovy Gody Żywieckie. Zatímco podobné tradice se v jiných částech regionu vytrácejí s tím, jak je stárnoucí populace, která je udržuje, předávají dál, Jukace každý rok přijímá nové rekruty, přičemž chlapci ve věku od osmi let se staví do řady, aby mohli začít trénovat. Stát se Jukacem je velká čest, která od svých účastníků vyžaduje přísnou disciplínu.
SLOVINSKO
Curentovanje je maskovaný obřad jara, který se koná od roku 1961. V únoru po dobu 10 dní až do masopustního úterý a většina slavností se soustředí v městě Ptuj a jeho okolí, nejstarším slovinském městě. V současnosti je z ptujského masopustu velký mezinárodní festival (Artfest a Etnofest a na všechny akce se sejde až 120 tisíc návštěvníků ze Slovinska i z okolních zemí).
Hlavními postavami slovinského masopustu jsou kurenti. Dělají rámus a jsou oblečeni do ovčí vlny, peří a mají podivnou hlavu. Nepřeslechnutelní jsou pak také Pokači se svými biči, kteří mezi prvními masopustními postavami ohlašují začátek masopustního času. Podle tradice již v noci připravují chlapci a muži těžké biče, které jsou pečlivě upleteny z konopných provazů a rafie (lýka). Hlasitými ránami bičů, šířícími se zimní nocí, ohlašují čas masopustního veselí. Jejich návštěva přináší štěstí a prosperitu a tradičně zahání temné síly a zlé duchy.
Curentovanje sice nemají jenom ve Slovinsku, ale tady je jejich tradice jednak největší a také nejoriginálnější. Od roku 2013 začala slovinsko-americká komunita nacházející se ve čtvrti St. Clair-Superior v Clevelandu hostit místní verzi Curentovanje.
Nepřeslechnutelní jsou pak také Pokači se svými biči, kteří mezi prvními masopustními postavami ohlašují začátek masopustního času. Podle tradice již v noci připravují chlapci a muži těžké biče, které jsou pečlivě upleteny z konopných provazů a rafie (lýka). Hlasitými ránami bičů, šířícími se zimní nocí, ohlašují čas masopustního veselí. Jejich návštěva přináší štěstí a prosperitu a tradičně zahání temné síly a zlé duchy.
Dřívější etnologický a kulturní církevní zvyk „Sopa lop“ sahá až do roku 1930, kdy se na svatodušní neděli shromáždili pastýři na louce mezi Odranci a Beltinci v oblasti Sloparca. Vypráví se, že kdysi o svatodušních svátcích se pastýři scházeli na loukách a pasekách, kde pásli dobytek. Rozdělávali oheň, jedli chléb se zrny soli, pekli brambory a kukuřici a hráli různé pastýřské hry - pocketiš. Když šli ráno přes vesnici s dobytkem na pastvu, hlasitě práskali bičem. Dobytek se totiž hlídal mimo jiné pasteveckými pletenými biči (korbači), jejichž praskání bylo slyšet široko daleko. Kdo přišel s krávami na pastvu jako poslední, byl „Sopa bouda“ (Ospalým) po celý rok. Za trest musel lovit uprchlé krávy a telata, aby nechodily do blízkých polí a zahrady sousedům.
Pod záštitou Svazu chovatelů malých plemen Odranci společně s obcí Odranci opět oživují a udržují tradici práskání pastýřskými biči již od roku 1997.
RUSKO
Příprava na první svatební noc:
Novomanželé byli doprovázeni všemi hosty a rodinou do postele. Vše bylo provázeno písněmi, vtipy, a dokonce i radami. První, kdo vstoupil do svatební místnosti, byl obvykle svědek a několikrát udeřil do postele bičem, čímž vyděsil zlé duchy. Na řadě míst v Rusku existoval zvyk, podle kterého svědek musel zaplatit výkupné služebným co připravovali ložnici. Dveře ložnice byly zamčené, umístěna mimo místnost byla stráž, jejíž úkolem bylo chránit novomanžele před zlými duchy, kteří by je mohli zkazit a odvézt družičky. Novomanželé, kteří zůstali sami, museli provést řadu rituálních akcí schválených tradicí, které podle legendy poskytovaly souhlasný (nehádavý) manželský život, bohatství a zdravé potomstvo.
NĚMECKO
Švábsko-alemanská Fastnacht je úplně něco jiného než mnohem mladší porýnský karneval. Podle regionu a dialektu se jí říká Fastnacht, Fasnet nebo také Fasent. Ačkoli oficiálně začíná 6. ledna na Tři krále, hlavní slavnosti probíhají teprve od „škaredého čtvrtka“ a končí Popeleční středou - tedy zhruba sedm týdnů před Velikonocemi.
Ovšem místo svůdných tanečnic v krátkých vojenských uniformách a ztřeštěných kostýmů klaunů, které známe z karnevalových bašt Düsseldorfu i Mohuči, jsou ulice měst, městeček a vesnic podél Rýna v jižním Německu a severním Švýcarsku díky tradičním dřevěným ručně vyřezávaným maskám plná strašidelných postav středověku: čarodějnic, čertů a lesních mužů. Zatímco kostýmy karnevalu „šly s dobou“, masky švábsko-alemanské Fastnacht si zachovaly svou původní středověkou podobu a jsou tudíž staletým lidovým uměním. Od roku 2014 patří Fastnacht dokonce k nemateriálnímu kulturnímu dědictví UNESCO.
Při Fastnachtu se používá i speciální bič Karbatsche, který je upletený z konopných lan s krátkou dřevěnou rukojetí.
Wolfauslassen - Vyhánění vlků neboli vyhnání vlků se koná každoročně 11. listopadu v některých městech a vesnicích Dolního Bavorska. Skupiny asi 5 lidí se pohybují od domu k domu s hlučným zvoněním kravského zvonu. To připomíná dávno minulé dny, kdy byl vlk ještě původem z Bavorského lesa a na konci pastevní sezóny byl znovu zahnán hluboko do lesa.
„Vlci“ (jak se členům skupiny říká) se musí zaregistrovat u příslušných místních skupin 9. listopadu, než se přesunou přes svou vesnici. Mezi dnešními „vlky“ jsou kromě mladých chlapců i starší pánové a občas i dívky. Z místa setkání skupina pochoduje v řadách po 3 nebo 4, vedených pastýřem, „hlavou skupiny“, který s sebou nese komplikovaně zdobenou pastýřskou hůl. Na pochodu se skupina zastaví před každým domem. Tam zvoní a práská bičem, dokud se dveře neotevřou. První pastýř recituje své pastorační rčení. Poté skupina poděkuje silným zvonem za dar, který obvykle obdrží od majitelů domu.
Dnes lze zvyk vypouštět vlky stále nalézt v Langdorfu, Schweinhüttu, Lindbergu, Marchu, Drachselriedu, Bodenmais, Frauenau, Kaikenried, Kirchberg im Wald a Zwiesel. Hlavním místem zvyku je „Rinchnach“.
Podle tradice se „Ehrsame Narrengericht zu Grosselfingen“ (Čestný dvůr bláznů v Grosselfingenu)“ datuje do 15. století. Když propukl mor, obyvatelstvo se nacházelo ve velké depresi a Páni z Bubenhofenu se tedy rozhodli dát lidem novou naději. Vymysleli Čestný dvůr bláznů. I dnes kostýmované postavy ztělesňují mor a smrt.
Na začátku devatenáctého století je tato tradice na téměř 30 let zastavena. Je doba hladomoru a německé revoluce. Hrozí, že dvůr bláznů bude zapomenut. Teprve v roce 1858 tato stará tradice pokračuje.
Nás zajímá hlavně postava Geißelläufer (běžci s biči), kteří jsou oblečeni v bílém, jejich košile je bohatě zdobena barevnými stuhami na hrudi a zádech. Jejich čelenkou je šátek zdobený květinami. Vždy jsou před masopustním průvodem a jeho příchod oznamují rytmickým práskáním bičem. Tím vzniká i prostor právě pro průvod. Jsou podřízeni jiným postavám (velitel čety či major).
„Čestný dvůr bláznů“ je unikátní a snad nejlépe dochovaný karneval v německy mluvících zemích. Díky zachování této dlouhé tradice byl v roce 2015 zařazen mezi nehmotné kulturní dědictví německé komise UNESCO.
NĚMECKO, RAKOUSKO
Aperschnalzen je starý předkřesťanský zvyk v podhůří Alp.
Existují různé pohledy na původ této tradice. Nejčastějším názorem je, že se jedná o vyhánění (paní) zimy. Zlé síly temnoty a chladu mají být vyhnány hlukem z bičů. Někteří zemědělci na druhou stranu věří, že práskání bičem má „probudit“ semeno, které spí pod hlubokou sněhovou pokrývkou. Podle třetího výkladu se říká, že práskání bičem bylo komunikačním prostředkem během moru, což také není prokázáno.
Říká se, že Aperschnalzen se konal poprvé v roce 1730, kdy se objevil odkaz od Goise. Zvyk byl však zdokumentován od roku 1810. Dalo by se říct, že od roku 1954 se tento zvyk proměnil v soutěž. Této tradiční akce, se účastní více než 1500 aktivních Schnalzerů z Bavorska a Salcburku. V březnu 2013 zařadila rakouská komise UNESCO tuto kulturu jako perlu do historického Rupertiwinkelu na seznam národního nehmotného kulturního dědictví v Rakousku v oblasti společenských praktik, rituálů a festivalů.
V Rupertiwinkelu a přilehlém okolí se Aperschnalzen koná od svatého Štěpána (26. prosince) do masopustního úterý.
NĚMECKO, RAKOUSKO, ITÁLIE
Goaslschnöllen, také Goaßlschnalzen je původně pohanský zvyk, stará tradice, který se vyskytuje hlavně v Bavorsku a Rakousku, stejně jako v Jižním Tyrolsku. Termín Goaßl odkazuje na formanský bič, s nímž má být vytvářeno co nejvíce hluku. V minulosti byl přibližně šest metrů dlouhý Goaßl využíván hlavně zemědělci a povozníky, aby udrželi zvířata pod kontrolou a přivítali jaro na konci zimy. Původ Goaßlschnöllens lze vysledovat až do starověku. Vyvinula se v této zemi z dřívějšího pastevectví a pro komunikaci v případě nebezpečí na odlehlých farmách a pastvinách.
Účelem bylo vyhnat zimu ze země melodickým práskáním bičem. Dnes se Goaßlschnalzen často praktikuje v rytmu hudby na stolech. Tyto ukázky obohacují mnoho tradičních akcí v Bavorsku.
ITÁLIE
Frusta d’Oro je dlouholetá událost, která se koná každé září v Brisighelle v Itálii. Na náměstí Piazza Carducci můžete sledovat tradiční soutěž mezi nejlepšími bičaři (s’ciucaren) z Romagny. Soutěž vznikla v roce 1963 z vášně dvou místních obyvatel pro hudbu a tradice. Franco Baldi byl učitel hudby, zatímco Federico Silvestrini byl tvůrcem a organizátorem tehdy skromné městské kapely. Iniciativa měla okamžitě velký úspěch a rychle se stala jedním z nejoriginálnějších a nejcharakterističtějších projevů italského folklóru.
Místní s'ciucaren zvládnou práskat do rytmu kapely bičem, který se skládá z dřevěné delší rukojeti a konopného provázku či spletené kůže.
FRANCIE
Perníčky a velké dětské průvody se svíčkami můžete na Mikuláše spatřit ve Francii. Tamní Saint Nicholas (Mikuláš) chodí v doprovodu s řezníkem. Řezník ho musí doprovázet za trest. Podle legendy totiž unášel a vraždil děti, a proto ho Mikuláš potrestal tak, že ho poslal do podzemí fárat uhlí. Když se řezník jednou za rok podívá znovu na svět, je od uhlí celý špinavý a má s sebou bič.
ŠVÝCARSKO
Chlauschlöpfen je předvánoční zvyk z regionu Lenzburg (Švýcarsko), který má za cíl probudit Samichlause (Mikuláše). Tradice sahá až do roku 1588 a je stále zachována jako čistě mužská aktivita. Během tohoto procesu jsou vytvářeny hlasité rány s Chlausgeisseln (mikulášskými biči), které jsou slyšitelné po celé vesnici. V období od listopadu do prosince se Chlausgeisseln práská v oblasti Lenzburgu, když padne tma. Samichlaus má být ve své jeskyni probuzen Chlauschlöpfenem. Protože to trvá o něco déle, nenavštěvuje děti v okrese Lenzburg 6. prosince, ale druhý čtvrtek v prosinci. Po setmění se Samichlaus objeví s hlínou a osly ve městě. Předává dobrým dětem ořechy, mandarinky a perníčky, zlobivé dostanou prut.
ŠPANĚLSKO
El Colacho - Muž oblečený v jasně žlutém nebo červeném kostýmu ďábla skáče přes děti, které leží na matracích přímo na ulici, aby je očistil od prvotního hříchu.
Pokud máte novorozené dítě, které se narodilo v předchozích dvanácti měsících, můžete ho přivést do Castrillo de Murcia poblíž Burgosu v Baskitsku a zúčastnit se tohoto neobvyklého festivalu, který se datuje od roku 1620. Baby jumping neboli El Colacho se koná první neděli po Corpus Christi (Svátek Božího těla - čtvrtek po neděli Nejsvětější Trojice; 60 dní po Velikonocích nebo v neděli bezprostředně následující).
Rádi přijmeme další informace o tradicích v zahraničí.