SLOVENSKO
    Tradice a slavnosti ve Slovenské republice spojené s používáním bičů jsou velice podobné jako ty v ČR, přeci jenom Češi a Slováci sdíleli „pár“ let společný stát.
    Mezi ně patří ty při Fašiangu (Masopustu) – Osobitý význam měl bič. Jak se uvádí na stránkách obce Dubodiel (okres Trenčín), čerstvě upletený bič museli mládenci natřít odvarem z vařeného uzeného masa, které se ten den vařilo v hojném počtu. Bič tak měl magickou moc – když se jím poháněly krávy, tak jeho tloušťka přešla i na ně, Turíce - Svätodušné sviatky (Letnice) – Práskání bičem na loukách a pálení ohňů má kořeny v starých náboženstvích, které ochraňovali lidi před zlými silami, Mágia prvomájovej noci – Jeho základem byla jarní oslava plodnosti a nástupu letního období. Člověk tehdy mohl od duchovních sil získat pomoc, ale mocnosti mu mohli i ublížit. Lidé proto museli chránit své příbytky před nechtěnými útoky. Nocí se proto neslo práskání bičem a před dveře se dávaly košťata. Ohně zas měly moc očistit člověka od hrozby nemocí. O Dožínkách práskáním bičem oznamovali nejen příchod ženců, ale zároveň ukazovali svou zručnost v práskání s jedním a dvěma biči.
    Bičem se práskalo 25.listopadu na den svaté Kateřiny, 13. prosince na den svaté Lucie, 24. prosince na památný den Adama a Evy (na Štědrý den vesničtí pastýři slavili narození malého Ježíška troubením a práskáním bičem), 31. prosince na Silvestra – předkové vyháněli vzpomínané zlé duchy, kteří vyváděli nejvíc právě v období zimy. Bouchací kuličky a jiné petardy však v té době neměli, takže používali staré známé práskání bičem.
    Podle prastarých představ byla nevěsta jdoucí na svatbu v čase, kdy opustila dům rodičů, a ještě se na ni nevztahovala ochrana domu jejího budoucího manžela, vystavená vlivu zlých sil, a proto se musela chránit. V dávných dobách se proto svatby konaly v noci, aby nevěstu nenašli zlí démoni. Jako ochrana před nimi měl působit hluk, střelba či práskání bičem. Časem se noční svatby přesunuly na den a svatební obřad v kostele začínal ráno, v některých obcích v poledne.

    MAĎARSKO
    Szilveszteri csergetés – Silvestrovské práskání bičem je stále žijící tradicí přetrvávající již po staletí. Je známo, že ve městě Hajdúszoboszló 31. prosince 1559 zahnali pomocí práskání bičů a zvonění zvonů tehdejší tureckou armádu. Každoročně poslední večer roku tak armáda koňáků odradí „zlé síly“ a pak se koncerty a ohňostrojem společně rozloučí se starým rokem.
    Například na pohřbech nebylo neobvyklé, že byl mrtvý muž doprovázen na poslední cestu práskáním bičů.

    POLSKO
    Jukace – jinak známí jako Předkové — jsou zvěstovateli starověké slovansko-pohanské maškarády Gody Żywieckie. Jedinečné pro polské město Żywiec, přinášejí štěstí, zdraví a naplňují Nový rok cinkotem kravských zvonců a práskáním bičů.
    Gody Żywieckie se slaví ve městech po celých Beskydech po celá staletí a ctí tradiční pohanské kořeny regionu se složitými folklórními postavami, které představují zvířata a přírodní duchy. Jedinečná interpretace Gody Żywieckie ve městě spojuje prvky pohanství se silnou místní hrdostí a Jukace se vrací k mýtu, který ve městě přetrvává od 17. století. Legenda vypráví, že v roce 1655, kdy je švédská říše napadla, se polský král Jan II. Kazimierz Waza uchýlil do Żywiec. Jak švédská armáda postupovala na město, rychle přemýšlející pastýři v Zabłocie si nasadili vysoké klobouky a masky a vrhli se na vojáky, biče práskaly jako rychlá střelba. Vojáci, vyděšení monstrózně vyhlížejícími pastýři, ustoupili a král mohl uprchnout.
    Ať už je legenda pravdivá nebo ne, tradice Jukace přetrvává stále. Jak velí zvyk, mohou se zúčastnit pouze mládenci ze Zabłocie. To se ukázalo jako největší síla Żywiecovy Gody Żywieckie. Zatímco podobné tradice se v jiných částech regionu vytrácejí s tím, jak je stárnoucí populace, která je udržuje, předávají dál, Jukace každý rok přijímá nové rekruty, přičemž chlapci ve věku od osmi let se staví do řady, aby mohli začít trénovat. Stát se Jukacem je velká čest, která od svých účastníků vyžaduje přísnou disciplínu.

    SLOVINSKO
    Curentovanje je maskovaný obřad jara, který se koná od roku 1961. V únoru po dobu 10 dní až do masopustního úterý a většina slavností se soustředí v městě Ptuj a jeho okolí, nejstarším slovinském městě. V současnosti je z ptujského masopustu velký mezinárodní festival (Artfest a Etnofest a na všechny akce se sejde až 120 tisíc návštěvníků ze Slovinska i z okolních zemí).
    Hlavními postavami slovinského masopustu jsou kurenti. Dělají rámus a jsou oblečeni do ovčí vlny, peří a mají podivnou hlavu. Nepřeslechnutelní jsou pak také Pokači se svými biči, kteří mezi prvními masopustními postavami ohlašují začátek masopustního času. Podle tradice již v noci připravují chlapci a muži těžké biče, které jsou pečlivě upleteny z konopných provazů a rafie (lýka). Hlasitými ránami bičů, šířícími se zimní nocí, ohlašují čas masopustního veselí. Jejich návštěva přináší štěstí a prosperitu a tradičně zahání temné síly a zlé duchy.
    Curentovanje sice nemají jenom ve Slovinsku, ale tady je jejich tradice jednak největší a také nejoriginálnější. Od roku 2013 začala slovinsko-americká komunita nacházející se ve čtvrti St. Clair-Superior v Clevelandu hostit místní verzi Curentovanje.

    RUSKO
    Příprava na první svatební noc:
    Novomanželé byli doprovázeni všemi hosty a rodinou do postele. Vše bylo provázeno písněmi, vtipy, a dokonce i radami. První, kdo vstoupil do svatební místnosti, byl obvykle svědek a několikrát udeřil do postele bičem, čímž vyděsil zlé duchy. Na řadě míst v Rusku existoval zvyk, podle kterého svědek musel zaplatit výkupné služebným co připravovali ložnici. Dveře ložnice byly zamčené, umístěna mimo místnost byla stráž, jejíž úkolem bylo chránit novomanžele před zlými duchy, kteří by je mohli zkazit a odvézt družičky. Novomanželé, kteří zůstali sami, museli provést řadu rituálních akcí schválených tradicí, které podle legendy poskytovaly souhlasný (nehádavý) manželský život, bohatství a zdravé potomstvo.