NĚMECKO
Švábsko-alemanská Fastnacht je úplně něco jiného než mnohem mladší porýnský karneval. Podle regionu a dialektu se jí říká Fastnacht, Fasnet nebo také Fasent. Ačkoli oficiálně začíná 6. ledna na Tři krále, hlavní slavnosti probíhají teprve od „škaredého čtvrtka“ a končí Popeleční středou - tedy zhruba sedm týdnů před Velikonocemi.
Ovšem místo svůdných tanečnic v krátkých vojenských uniformách a ztřeštěných kostýmů klaunů, které známe z karnevalových bašt Düsseldorfu i Mohuči, jsou ulice měst, městeček a vesnic podél Rýna v jižním Německu a severním Švýcarsku díky tradičním dřevěným ručně vyřezávaným maskám plná strašidelných postav středověku: čarodějnic, čertů a lesních mužů. Zatímco kostýmy karnevalu „šly s dobou“, masky švábsko-alemanské Fastnacht si zachovaly svou původní středověkou podobu a jsou tudíž staletým lidovým uměním. Od roku 2014 patří Fastnacht dokonce k nemateriálnímu kulturnímu dědictví UNESCO.
Při Fastnachtu se používá i speciální bič Karbatsche, který je upletený z konopných lan s krátkou dřevěnou rukojetí.

Wolfauslassen - Vyhánění vlků neboli vyhnání vlků se koná každoročně 11. listopadu v některých městech a vesnicích Dolního Bavorska. Skupiny asi 5 lidí se pohybují od domu k domu s hlučným zvoněním kravského zvonu. To připomíná dávno minulé dny, kdy byl vlk ještě původem z Bavorského lesa a na konci pastevní sezóny byl znovu zahnán hluboko do lesa.
„Vlci“ (jak se členům skupiny říká) se musí zaregistrovat u příslušných místních skupin 9. listopadu, než se přesunou přes svou vesnici. Mezi dnešními „vlky“ jsou kromě mladých chlapců i starší pánové a občas i dívky. Z místa setkání skupina pochoduje v řadách po 3 nebo 4, vedených pastýřem, „hlavou skupiny“, který s sebou nese komplikovaně zdobenou pastýřskou hůl. Na pochodu se skupina zastaví před každým domem. Tam zvoní a práská bičem, dokud se dveře neotevřou. První pastýř recituje své pastorační rčení. Poté skupina poděkuje silným zvonem za dar, který obvykle obdrží od majitelů domu.
Dnes lze zvyk vypouštět vlky stále nalézt v Langdorfu, Schweinhüttu, Lindbergu, Marchu, Drachselriedu, Bodenmais, Frauenau, Kaikenried, Kirchberg im Wald a Zwiesel. Hlavním místem zvyku je „Rinchnach“.

Podle tradice se „Ehrsame Narrengericht zu Grosselfingen“ (Čestný dvůr bláznů v Grosselfingenu)“ datuje do 15. století. Když propukl mor, obyvatelstvo se nacházelo ve velké depresi a Páni z Bubenhofenu se tedy rozhodli dát lidem novou naději. Vymysleli Čestný dvůr bláznů. I dnes kostýmované postavy ztělesňují mor a smrt.
Na začátku devatenáctého století je tato tradice na téměř 30 let zastavena. Je doba hladomoru a německé revoluce. Hrozí, že dvůr bláznů bude zapomenut. Teprve v roce 1858 tato stará tradice pokračuje.
Nás zajímá hlavně postava Geißelläufer (běžci s biči), kteří jsou oblečeni v bílém, jejich košile je bohatě zdobena barevnými stuhami na hrudi a zádech. Jejich čelenkou je šátek zdobený květinami. Vždy jsou před masopustním průvodem a jeho příchod oznamují rytmickým práskáním bičem. Tím vzniká i prostor právě pro průvod. Jsou podřízeni jiným postavám (velitel čety či major).
„Čestný dvůr bláznů“ je unikátní a snad nejlépe dochovaný karneval v německy mluvících zemích. Díky zachování této dlouhé tradice byl v roce 2015 zařazen mezi nehmotné kulturní dědictví německé komise UNESCO.

NĚMECKO, RAKOUSKO
Aperschnalzen je starý předkřesťanský zvyk v podhůří Alp.
Existují různé pohledy na původ této tradice. Nejčastějším názorem je, že se jedná o vyhánění (paní) zimy. Zlé síly temnoty a chladu mají být vyhnány hlukem z bičů. Někteří zemědělci na druhou stranu věří, že práskání bičem má „probudit“ semeno, které spí pod hlubokou sněhovou pokrývkou. Podle třetího výkladu se říká, že práskání bičem bylo komunikačním prostředkem během moru, což také není prokázáno.
Říká se, že Aperschnalzen se konal poprvé v roce 1730, kdy se objevil odkaz od Goise. Zvyk byl však zdokumentován od roku 1810. Dalo by se říct, že od roku 1954 se tento zvyk proměnil v soutěž. Této tradiční akce, se účastní více než 1500 aktivních Schnalzerů z Bavorska a Salcburku. V březnu 2013 zařadila rakouská komise UNESCO tuto kulturu jako perlu do historického Rupertiwinkelu na seznam národního nehmotného kulturního dědictví v Rakousku v oblasti společenských praktik, rituálů a festivalů.
V Rupertiwinkelu a přilehlém okolí se Aperschnalzen koná od svatého Štěpána (26. prosince) do masopustního úterý.

NĚMECKO, RAKOUSKO, ITÁLIE
Goaßlschnalzen je bavorsko-rakousko-jihotyrolský zvyk. Název je vysvětlen jménem pro povoznický bič, v bavorském dialektu Goaßl. Schnalzen se rozumí hlasité a rychlé praskání biče.
V dřívějších stoletích mnoho povozníků práskalo bičem při vjezdu do měst, nebo aby se varovali před vjezdem do nebezpečné zóny. Aby se odlišili od ostatních vozidel, používali povozníci stále specifičtější sekvence ran. Vznikly určité typy úderů, jako je forhendový úder, bekhendový úder či dvojitý úder, později také trojúhelník. Postupem času vznikaly charakteristické melodie, jednotliví povozníci rozvíjeli značnou zručnost a ve volném čase také cvičili s bičem. Po skončení druhé světové války zmizeli z každodenního života i povozníci se spřežením taženým koňmi nebo voly. Dnes je práskání bičem pěstováno jako sport a typická místní tradice, například na pivních stolech.

Goaßlschnöllen je zvyk, který se provádí hlavně o svátcích a zvláštních příležitostech a udržuje se po generace. Pak se hlavně mladí chlapci z vesnice seřadí, aby si zapráskali s dlouhým Goaßlem a ukázali své umění. Bičem se švihá oběma rukama zepředu dozadu a zleva doprava.
Tato prastará tradice sahá až k bavorsko-rakousko-tyrolským kořenům, lze ji vysledovat až do starověku. Goaßl se samozřejmě vyskytuje také v četných tyrolských legendách jako nástroj čarodějů a zakletých pastýřů, kteří dělali neplechu. Je pojmenován po Goaßl, dlouhém biči skládajícím se z delší rukojeti a kožené šňůry. Takový Goaßl může dosáhnout délky několika metrů a v minulosti se používal k udržení dobytka v klidu. Ve sváteční dny se často používal k přivítání jara. V současné době existuje například v Jižním Tyrolsku několik klubů Goaßlschnöll.

ITÁLIE
Frusta d’Oro je dlouholetá událost, která se koná každé září v Brisighelle v Itálii. Na náměstí Piazza Carducci můžete sledovat tradiční soutěž mezi nejlepšími bičaři (s’ciucaren) z Romagny. Soutěž vznikla v roce 1963 z vášně dvou místních obyvatel pro hudbu a tradice. Franco Baldi byl učitel hudby, zatímco Federico Silvestrini byl tvůrcem a organizátorem tehdy skromné městské kapely. Iniciativa měla okamžitě velký úspěch a rychle se stala jedním z nejoriginálnějších a nejcharakterističtějších projevů italského folklóru.
Místní s'ciucaren zvládnou práskat do rytmu kapely bičem, který se skládá z dřevěné delší rukojeti a konopného provázku či spletené kůže.

FRANCIE
Perníčky a velké dětské průvody se svíčkami můžete na Mikuláše spatřit ve Francii. Tamní Saint Nicholas (Mikuláš) chodí v doprovodu s řezníkem. Řezník ho musí doprovázet za trest. Podle legendy totiž unášel a vraždil děti, a proto ho Mikuláš potrestal tak, že ho poslal do podzemí fárat uhlí. Když se řezník jednou za rok podívá znovu na svět, je od uhlí celý špinavý a má s sebou bič.

ŠVÝCARSKO
Chlauschlöpfen je předvánoční zvyk z regionu Lenzburg (Švýcarsko), který má za cíl probudit Samichlause (Mikuláše). Tradice sahá až do roku 1588 a je stále zachována jako čistě mužská aktivita. Během tohoto procesu jsou vytvářeny hlasité rány s Chlausgeisseln (mikulášskými biči), které jsou slyšitelné po celé vesnici. V období od listopadu do prosince se Chlausgeisseln práská v oblasti Lenzburgu, když padne tma. Samichlaus má být ve své jeskyni probuzen Chlauschlöpfenem. Protože to trvá o něco déle, nenavštěvuje děti v okrese Lenzburg 6. prosince, ale druhý čtvrtek v prosinci. Po setmění se Samichlaus objeví s hlínou a osly ve městě. Předává dobrým dětem ořechy, mandarinky a perníčky, zlobivé dostanou prut.

ŠPANĚLSKO
El Colacho - Muž oblečený v jasně žlutém nebo červeném kostýmu ďábla skáče přes děti, které leží na matracích přímo na ulici, aby je očistil od prvotního hříchu.
Pokud máte novorozené dítě, které se narodilo v předchozích dvanácti měsících, můžete ho přivést do Castrillo de Murcia poblíž Burgosu v Baskitsku a zúčastnit se tohoto neobvyklého festivalu, který se datuje od roku 1620. Baby jumping neboli El Colacho se koná první neděli po Corpus Christi (Svátek Božího těla - čtvrtek po neděli Nejsvětější Trojice; 60 dní po Velikonocích nebo v neděli bezprostředně následující).

SALVÁDOR
Do města Santa Ana ve Střední Americe na Velikonoce (Velikonoční pondělí?) každoročně přijíždí davy lidí z okolních regionů i z jiných států, aby se očistili od hříchu. Nechají se při tradičním obřadu bičovat ďábly. Ďábelští herci nazývaní Talcigüines běhají po ulici mezi lidmi a bičují je. Tradiční obřad zdůrazňuje boj dobra se zlem. Na každoroční událost přijíždí lidé z regionu i jiných zemí, aby dostali pokání za hříchy spáchané v průběhu roku.

MEXIKO
Diablos de Teloloapan - jedinečná tradice v městě Teloloapan, oblasti Guerrero v Mexiku, která se skládá ze soutěže, ve které účastníci nosí dřevěné masky dosahující výšky až jednoho metru, zatímco v rytmu hudby tančí a odhalují svou milost, fyzické dovednosti a schopnosti při manipulaci s bičem (chirrion), aby ukázali, že jsou nejlepším „ďáblem“. Navzdory svému jménu ďáblové z Teloloapanu nepředstavují ďábla nebo zlo, ale vzpurného ducha skupiny obyvatel Teloloapanu, kteří se zúčastnili vzpoury v poslední fázi boje za nezávislost Mexika. Toto místní povstání přetrvalo v kolektivní paměti obyvatel a je součástí jejich vlastenecké imaginace.
Ďáblové z Teloloapanu se vyzbrojili maskou, koženými šaty a biči. V noci, ve které se náhle objevili a rozprostřeli se po městě, zapálili pochodně, vydávali zvuky, které napodobovaly funění zvířat a práskali svými biči. Jejich nečekaný vpád překvapil a vyděsil nepřátelské stráže, které padly pod „kulkami“ Ďáblů z Teloloapanu. Tímto způsobem se povstalcům podařilo prolomit obklíčení, aby osvobodili domorodé obyvatelstvo. K tomuto prvnímu vítězství došlo 18. září 1818; proto je každý rok tento hrdinský čin připomínán v Teloloapanu, Guerrero, s tradiční soutěží ďáblů z Teloloapan, ve které mladí lidé nosí komplikované masky, jejichž význam, výroba a dekorace byly v průběhu času změněny.

Chicotazos chtějí vyděsit ďábla v Huauchinango (nacházející se na dalekém severu státu Puebla ve středním Mexiku) v době místního karnevalu na začátku února. Carnaval (karneval) v Huauchinango má svůj původ již od roku 1754, kdy do těchto zemí přijíždí první kněz, který zahajuje evangelizaci a o dva roky později slavnost. Až do roku 1966 nebyly žádné specifické kostýmy, hudbou byly pouze housle a kytara. Bylo to v roce 1967, kdy vylepšili akci a sjednotili tance, čímž zahájili novou etapu karnevalu Huauchinango, který se koná 4 dny před Popeleční středou. Dnes je oslava doprovázena dechovými nástroji nebo přímo celou kapelou.

TRINIDAD A TOBAGO
Carnival (karneval) v Trinidadu a Tobaga je každoroční událost, která se koná v pondělí a úterý před Popeleční středou. Tato událost je známá pestrými kostýmy účastníků a bujarými oslavami. Festival je tradičně spojován s karibskou hudbou a důležitou součástí festivalu jsou také kostýmy, zápasy s hůlkami a soutěže v limbu. Mnoho lidí rádo hraje na ulicích tradiční postavy (mas) z minulosti, které pomáhají zachovat různé společenské zvyky vyvíjející se kultury, která poskytuje životně důležité a zásadní spojení s bohatým dědictvím země.
Jedinou z folklórních postav, která používá bič, je Jab Jab. Ta se na karnevalu obvykle objevuje v pruhovaném kostýmu s kalhotami po kolena a topu zdobeném zrcátky a rolničkami, které mají odvrátit pozornost jeho protivníka. Nosí plátěné boty a v masce rohatého čerta skrývají obličej, aby protivníci neviděli, s kým bojují. Bič, který používá, je vyroben z vláken utlučeného, svlečeného a spleteného listu agáve.

BRAZÍLIE
Triunfo je malebné město ležící v srdci brazilské země Sertão. Kromě osvěžujícího klimatu je Triunfo známé svými „Caretas“ – karnevalovou tradicí, která se udržuje naživu již více než sto let. Každý rok se během karnevalu desítky obyvatel města vybaví ručně vyrobenými maskami a biči (relho), aby mohli anonymně vyjít do ulic. Při cestě na hlavní náměstí karnevalu práskají bičem s obratným mistrovstvím.
Existuje několik různých příběhů o tom, jak tato tradice vznikla. Jeden z nich vypráví, že na počátku 20. století (v roce 1917) byl jistý Mateus kvůli svému pití vyhozen z exkluzivní společnosti. Už mu nebylo dovoleno účastnit se reisado (náboženského tance na oslavu narození Jezulátka), protože to směli pouze lidé ve společnosti.
Rozhodl se, že přesto vyrazí do ulic maskovaný maskou a vybavený bičem a rolničkami, aby nadělal co největší hluk. O několik týdnů později, během karnevalu, se někteří občané města rozhodli převléci se za „Mateuse“ a tak začala tradice trvající dodnes. Dnes se masky jmenují Grimasy a jejich „smutný“ výraz je právě odkazem na smutného Mateuse.
Odkazy na postavu Grimasy lze vidět na různých místech ve městě. Dokonce i na nejvyšším místě, Pico do Papagaio v téměř 1 300 metrech je i socha s maskou.

PERU
Tanec byl vždy součástí každé kultury, používá se k vyjádření emocí, oslavě a uctění některých událostí. V peruánské vesnici Mito se pouze jednou ročně koná starý rituální tanec Huaconada, aby se odlišil nejčestnější muž komunity a přivítal se Nový rok. První tři lednové dny přijímají ulice Mito v centrálních peruánských Andách nové návštěvníky, kteří touží sledovat toto jedinečné představení. Nejčestnější muž komunity se oblékne do tradičního kostýmu a vyřezávané dřevěné masky, která vyzařuje sílu. Jejich taneční pohyby mohou být buď plánované a odlišné, nebo spontánní. „Huacones“ představují autoritu Mito. Vzhledem k tomu, že se akce koná v prvních dnech roku, každý může být zavolán huaconem. Pokud máte štěstí, měli byste říct „Šťastný nový rok, pane starosto“ a dostat několik ran bičem jako reakci. Všechny huacones nesou biče, takže i souboje s bičem se mohou občas mezi nimi stát.

Svátek pána Sněžné hvězdy (Señor Nieve Quyllurpa raymin) je jednou z nejvýznamnějších vysokohorských akcí konajících se v Peru. Ohromující živelná oslava je neuvěřitelnou šancí zažít exotickou andskou kulturu zblízka a na vlastní oči. Ukukové v kuklách a s biči symbolicky střeží pořádek a během svých vystoupení se vzájemně bičují do nohou.

INDIE
Bonalu je nejoblíbenější festival v Hajdarábádu. Bonalu je odvozeno od slova Bonam, což znamená jídlo, které je obětováno bohyni Mahankali. „Potharaju“ je považován za bratra hinduistické bohyně Mahakali a přebírá roli ochrany žen nesoucích bonam. Potharaju je centrem přitažlivosti a dodává tolik potřebnou barvu a chuť festivalu Bonalu. Poturaju je vždy břichatý, robustní a impozantní muž. Barevně natřený a vyzbrojený bičem, znázorňující divoké chování, pomazaný kurkumou na těle a rumělkou na čele, je postavou, kterou nikdo nemůže minout. Je čest od něj dostat bičem. Muži tančí, točí se a plácají se těžkými biči z tkaného kokosu nebo kůže. Kolem pasu mají uvázané neem listy.
Děti jsou do této profese vrženy ve velmi raném věku, aby mohly vyrůst a být schopny nést prásknutí biče na zádech. Mladí chlapci mohou začít již ve věku šesti let s lehčími biči, dokud nedosáhnou puberty a dospívajících a absolvují těžší biče.

Rádi přijmeme další informace o tradicích v zahraničí.