BIČE SE ZVUKOVÝM EFEKTEM
Dokonalá práce s bičem (a lasem) patřila k nezbytným dovednostem amerických kovbojů, australských pasáků dobytka, maďarským čikóšů či španělských Vaquero. Ale i pastevců na našem území. A k tomu sloužily právě biče, které při správném pohybu vytvořily bang - zvukový efekt.

BÝKOVEC (Bejkovec) - ČR   
Jeho historie je složitější, než se zdá. Nejprve byl býkovec tenký a velmi houževnatý bič, dlouhý zhruba 70 - 80 cm, ze sušené vnitřní části penisu býka (odtud pochází jeho název). Později se jeho název přenesl na robustnější a těžší bič, s kterým byste dnes moc dlouho práskat nevydrželi. Býkovec má rukojeť dlouhou 20 - 30 cm, poměrně tuhý je také přechod mezi pevnou a ohebnou částí biče. Dlouhý byl okolo 3,5 metrů.

HEZBAJČE (Někdy zmiňované jako Hejbajče) - ČR   
Jsou to biče s totožnou konstrukcí jako honácké biče (tělo spojené napevno s rukojetí). Rozdíl je v přechodu mezi rukojetí a tělem biče. Používá se „harmonikové“ opletení (je dokonce několik druhů tohoto opletení), které tento přechod zpevňuje. Jsou dlouhé kolem 1,5 - 1,8 metrů.

HONČÍKY - ČR   
Jsou to dvoudílné biče, svou konstrukcí připomínají známější biče australské. Avšak rukojeť, která je dlouhá zhruba 50 cm, je s tělem biče spojena způsobem, jakým se kdysi přidělávaly cepy – koženým očkem. Nástavec byl vytvořen z jednoho kusu středového řemínku, který procházel i duší těla biče. Délka biče se pohybovala okolo 3 metrů a mnohdy se splétaly ze starých opratí, které se rozřezaly na dlouhé proužky.

LOVECKÉ BIČE (Hunter) - ČR   
Lovecké biče mají rukojeť přidělanou k tělu biče liščí smyčkou. Délka rukojeti je 60 - 70 cm, na silnější straně ukončenou jelením parůžkem či kopýtkem a na straně tenčí ukončenou poutkem. Rukojeť může být ale i z tvrdého leštěného dřeva a opletená kůží. Známá je i varianta, kde rukojeť byla obšita kůží nebo krátce střiženou kožešinkou. Tělo biče - „šlehoun“ je celopletený, ukončený 50 cm tenkým řemínkem s práskačkou. Celková délka biče byla 2,70 - 3,20 metrů.

VOZOVÉ/KOČÁROVÉ BIČE - různé země   
Tradičně byly všechny biče s dlouhým bičištěm vytvořeny pro účely řízení kočáru či povozů. Používaly (používají) se dva, resp. tři druhy bičů.
• K uherskému stylu zápřeže, tedy k poprsním postrojům patří uherský bič, tvořený bičištěm (prutem) z rákosu, případně nově ze sklolaminátu atd., a koženým šlehounkem volně otočně navázaným na bičišti. Bičiště (lísková hůlka) je silná asi jako prst, dlouhá 160 - 180 cm a na slabší konec se přiváže 120 - 150 cm šlehoun – slabý kožený zapletený řemínek (délka se lišila dle povozu). Zaplétání bylo různé – uherské, německé, pražské… Na druhý konec šlehounu se přidá slabý provázek asi 20 cm dlouhý (práskačka). Na šlehounu byly drobné uzlíky, ty sloužily k přidání váhy. Druhá verze je, že sloužily k rozdělení bičů dle tvrdosti bičiště – čím měkčí bičiště biče, tím méně uzlíků.
• Druhý druh biče je bič formanský, který je technicky totožný s bičem uherským, jen může být výrazně barevně zdobený a na šlehounku je ozdobený barevným střapcem (bambulkou), což uherský bič nemá. A formanský bič patří k těžkému tahu, tedy k chomoutovému postroji.
• Třetím druhem je obloukový kočárový bič (Hakk), který patří k anglickému stylu zápřeže, tedy k anglickým chomoutkům v délce 1,6 metrů pro dvouspřeží a 2 metry pro čtyřspřeží.

LONŽOVACÍ BIČE/VÝUKOVÉ BIČE NA KONĚ – různé země   
Existují různé typy lonžovacích bičů, ale nejběžnější je bič s dlouhým tenkým stonkem a provazem na konci, umožňující vodiči koně komunikovat a dávat pokyny z dálky. Délka lonžovacího biče by měla být vhodně zvolena v závislosti na velikosti koně a účelu lonžování. Obvykle se používají biče o délce 3 až 4 metry. Tyto biče jsou často vyrobeny z kvalitního materiálu, který je dostatečně pevný a odolný. Běžným materiálem na rukojeti je dřevo nebo plast, zatímco provaz může být většinou z nylonu nebo bavlny.
Lonžovací bič slouží k tomu, aby vodič mohl komunikovat s koněm na dálku a dávat mu pokyny týkající se směru, tempa a chování. Správné používání biče vyžaduje dovednost a jemné zacházení. Lonžovací bič by měl být používán s ohledem na dobro koně a k dosažení výcvikových cílů. Mezi tyto biče patří například i Mrkvová hůlka (cca 1,2 metrů dlouhá), která je pevná a kontaktní, ze skelného vlákna s odnímatelným lanem a koženou koncovkou. Slouží jako prodloužená ruka při práci ze země pro přirozenou komunikaci s koněm.

BULLWHIPS (Honácký bič) - USA   
Je docela zajímavé, že tento bič, který k nám zpětně pronikl z Ameriky, znali naši předci pod názvem býkovec už dávno předtím, než byla Amerika vůbec objevena. Do Ameriky bič dovezli dobyvatelé a španělští osadníci (Vaquero) v 16. století. V dnešní době je rukojeť dřevěná, nebo vytvořená z kovové trubky, v níž vede duše biče. Rukojeť je dlouhá okolo 25 cm. Opletení rukojeti přechází plynule do těla biče. Obě dvě strany rukojeti mohou být opleteny turbany. Délka těla biče se, jako i u ostatních, liší podle druhu použití. Záleží i na množství řemínků, z kterých je bič upleten. Dostatečně kvalitní jsou biče pletené aspoň z 12 řemínků, nejkvalitnější jsou biče pletené z 36 řemínků.

SNAKE WHIPS (Hadí bič) - USA   
Název hadí bič je odvozen od skutečnosti, že tento typ biče nemá uvnitř žádnou pevnou rukojeť a prakticky se „svíjí“ jako had. Mezkaři plání Divokého západu je používali až do délek přes šest metrů. Chodili vedle zápřahu mezků dlouhého víc jak deset metrů. Hadí bič měli hozený přes rameno, tahali ho po zemi za sebou. Když bylo potřeba popohnat mezky měli bič vždy po ruce natažený za sebou. Švihem před sebe zápřah popohnali. Chybějící páka rukojeti je nahrazena zátěží (zpravidla olověné broky) v jádru biče. Tento bič předává energii do špičky nejlépe ze všech typů. Proti ostatním typům je o něco línější (při prásknutí je o něco pomalejší), o to větší je však síla zvukového efektu.

SIGNAL WHIPS (Signální bič) - USA
Signální biče byly původně určené k ovládání psích spřežení. Později se používaly na udání signálu (např. místo startovací pistole). Konstrukčně se podobají hadímu biči s pružnou pletenou rukojetí. Na rozdíl od jiných bičů však měly (a mnohdy mají) práskačky zapletené přímo do samotného konce biče. Je to proto, že biče byly často taženy za saněmi, což ničilo tradiční kožené nástavce. Zaplétáním práskačky přímo do biče vznikne mnohem odolnější bič, jen výměnu práskačky musí udělat a zaplést odborník. Signální bič obvykle měří mezi 0,9 a 1,2 metru na délku. Není vhodný na sestavy prásků ani na trefování cílů. Byl vyvinutý pouze na jednotlivé prásky. Signální a hadí biče jsou si velice podobné.

FLORIDA COW WHIP (Floridský kravský bič) – USA
Florida má bohatou tradici v chovu dobytka, nejstarší v Americe, kterou lze vysledovat více než 450 let zpět (prakticky až do příjezdu Španělů). V dnešní době většina moderních floridských farmářů používá trochu jiný honácký bič, než známe z Divokého západu. Používají „Florida Cow Whip“, který je křížencem mezi Bull Whips a Stock Whips. Floridský kravský bič byl původně splétaný z vyčiněných kůží jelena běloocasého, které dobytkáři lovili pro potravu a obecně měl délku kolem 25 - 40 cm připevněnou k rukojeti dlouhé 30 - 40 cm. Na konci s práskačkou z koňských žíní. V dnešní době se délka biče se může pohybovat od 2,4 až 3,6 metrů.
Asi od roku 1970 je hlavním výrobním materiálem paracord. Paracord je odolný vůči vlhkému klimatu a bažinatým podmínkám, se kterými se kovboj často potýkal při práci se stády. Kravské biče jsou vyrobeny tak, aby tělo biče mohlo být kdykoliv vyměněno během několika minut. Mít více těl bičů s jednou rukojetí je běžné. Kravské floridské biče jsou jedinečné svým designem. Tělo biče je nezávislé na rukojeti, je do ní vsunuto, a tkaničkami přivázáno.

HUNTING WHIP/HUNTING-CROP (Lovecký bič) – Anglie   
Lovecké biče se v Anglii používají již od roku 1900. Tyto biče mají rukojeť se zahnutým „rohem“, delší držadlo rukojeti s připevněným tělem biče a práskačkou. Bez těla lze tento bič nazvat jezdeckým bičíkem. Tělo biče bývá, oproti rukojeti, několikanásobně delší. Rukojeť biče se používá k otevírání bran. Na vrcholu je někdy „korunový“ šroub, který pomáhá při tlačení brány. Na konci rukojeti biče býval obvykle parůžek z jelena. Některé moderní lovecké biče mají buvolí roh nebo syntetické rukojeti, nebo také rukojeť ve tvaru kyje. Držadlo bylo tradičně vyrobeno z lakované třtiny, bambusu či rákosu, později se vyráběly držadla tzv. „lemovány ocelí“, aby byly hůře zlomitelné. Celková délka biče byla 2,70 - 3,20 metrů.
Tyto biče jsou hlavně používané při honebních jízdách, které jsou populární zejména v Irsku a Anglii, kde se dodnes organizují hony na lišku. Ve Francii se pořádají parforsní hony (za jelenem nebo laní).

STOCKWHIP (Australský dvoudílný bič) - Austrálie   
Stockwhip je nejoblíbenějším typem biče v Austrálii a byl původně používán ke stádu dobytka na koni. Říká se, že tento australský bič pochází z anglického loveckého biče, ale vyvinul se do zcela nového typu. Po celé Austrálii používali chovatelé bič od počátku 19. století. Dřevěná rukojeť dlouhá 50 - 60 centimetrů, která se k tělu biče zužuje a na opačném konci je opletena turbanem. Tělo biče má opletenou duši s poutkem na začátku. Spoj tvoří jakýsi kloub, ve kterém se tělo biče pohybuje vůči rukojeti. Mají celopletenou nebo poloviční pletenou rukojeť. Mnoho bavičů a vystupujících v show dává přednost polopletené rukojeti, protože poskytuje rychlejší pohyb mezi prásky, což je nezbytné při provádění složitějších prvků.

BULLOCK WHIPS - Austrálie
Dlouhé biče Bullock se používaly v Austrálii v 19. a na počátku 20. století. Používaly se na býčí spřežení, které bylo upřednostňováno před koňmi, protože mohlo táhnout těžké náklady (vlna, pšenice, dřevo, cukrová třtina, zemědělské vybavení, stavební potřeby) a jejich chov byl podstatně levnější. Býčí spřežení se často lišila velikostí (v jednom spřežení mohlo být až 40 býků). Taktéž se biče Bullock používaly pro chov dobytka.
Jedná se o dřevěnou hůl (používanou jako rukojeť), obvykle kolem 1,5 metrů dlouhou, mírně zúženou nahoře. Na zúžené straně hole je připevněno tělo biče z pletené kůže, které je dlouhé od 2,5 metrů a více. Když práskáte bičem Bullock využijete téměř každý sval ve Vašem těle a pažích, aby práskl, a není to bič pro slabé nebo líné osoby. Tento typ biče byl vytvořen výhradně za účelem co nejhlasitějšího práskání.

PERFORMANCE HYBRID WHIP (Hybridní bič) - Austrálie
Jde o australský dvojdílný bič bez kloubního spojení rukojeti s tělem biče. Kombinuje aspekty několika klasických bičů (delší pružná rukojeť Stockwhipu a přechod jako u Bullwhips). Jsou považovány za jeden z nejlepších typů bičů pro začátečníky, protože jsou univerzální a levné (pokud jsou vyrobeny z paracordu). Dlouhá rukojeť dává biči skvělou ovladatelnost a díky tomu může být až o polovinu lehčí než jiné biče.

PASTIERSKÝ BIČ (Pastýřský bič) - Slovensko   
Pastýřský bič, také korbáč, čapor či kocar. Používal se při pasení hovězího dobytka, ovcí a koz, nebo se s ním dorozumívali pastevci mezi sebou. Další využití bylo jako zbraň a věřilo se i v jeho magické úkony.
Pastýřské biče, které se v dávnější minulosti používaly (a používají se i dnes) na Slovensku, se skládaly z rúčky (rukojeti), která se vyrábí z tvrdého dřeva (třešeň, švestka) a mohla být hladká, nebo i zdobená různými technikami (vyřezáváním, okováním či vyléváním především cínem). Na konci má průměr 3 cm a směrem k tělu biče se zužuje na zhruba 1,5 cm (zužovat se ale nemusí). Dále pokračovaly strapce – hrubších kousků kůže, spojených kovovými kroužky. Za strapci je vrkoč (tělo biče) - je tvořeno čtyřmi kaskádovitě sešitými řemeny v délce asi 80 cm. Ty jsou pak spleteny do kulata v délce cca 50 cm, pak jsou rozříznuty na polovinu a pletené dál z osmi řemínků. Bič byl zakončen asi 80 cm dlouhým nástavcem z jednoho zužujícího se řemínku, který byl zakončen práskačkou (lněným nebo konopným provázkem).
Biče dosahovaly délky zpravidla do tří metrů, ale byly i delší. Biče si pastýři zhotovovali převážně sami a pokud se v rodině dědilo pastevecké řemeslo, tak i bič se dědil z otce na syna.
Slovenské biče je možné rozdělit na biče jižního, středního a severního Slovenska.

KARIKÁS OSTOR (Kroužkový bič) - Maďarsko   
Bič jako nástroj je rozhodně součástí pastorálních maďarských tradic. Používá se v jejich každodenním životě přinejmenším v posledních dvou stoletích. Pastevci, aby byl bič pohyblivější, spojovali tělo biče s rukojetí měděným otáčivým kroužkem (ale i proužkem kůže). Odtud také název „Kroužkový bič“. Tyto biče byly používané v Maďarsku, ale také jsou shodné s biči jiných stepních národů např. Kyrgyzů. V různých regionech jsou běžné různé názvy pro bič používaný na území Maďarska – například méně používané označení Csikósostor - Hříběcí bič. Také se region od regionu liší dekorativní prvky na rukojeti i tělu biči.
Je vyroben z hovězí kůže a dřeva, obvykle je dlouhý 2,5 - 4 metry (záleží na tom, o jaké zvíře se pastýři starají). Podle lidové kultury byly biče používány ze tří různých důvodů: za prvé je to nástroj pro každodenní práci, za druhé je to „posvátný“ nástroj, který se používá na Silvestra, aby se zabránilo škození duchů, a za třetí je to také zbraň. Rukojeť je 35 - 40 cm dlouhá a na konci má průměr ke třem centimetrům. Pastevci si biče bohatě zdobili. Vyřezávali do rukojeti, zalévali cínem, vyráželi mědí, kovovou intarzií. Na spodním konci rukojeti je do řemenu vpleten tzv. pažový řemen. Začátek těla biče pokrývali střapci z drobných řemínků.
Maďaři používali biče také proti tureckým armádám a existovala velmi slavná skupina, jejímž vůdcem byl Sándor Rózsa s touto zbraní ve válce za nezávislost v roce 1849. Existuje mnoho legend, jak skvěle bojovali se svými dlouhými biči.

GOASSL - Švýcarsko
Tělo biče (Goassl) je speciálně vázané lano v délkách od 1,8 metrů do 3,3 metrů, které se ke konci ztenčuje. Drží se na tlustém konci, kde je také umístěna rukojeť ze dřeva. Podle typu spojení biče s rukojetí lze rozlišovat mezi „tuhým Goasslem“ (obrázek v galerii) a „kloubovým Goasslem“ (původní podoba). Na tenkém konci je práskačka.
Podle ústních tradic pochází práskání bičem (Goaßlschnöllen) tímto bičem od horských zemědělců. Na alpských pastvinách se práskalo denně v předem dohodnutých časech, a to umožnilo kontrolu mezi pastevci, zda jsou všichni v pořádku. Takže pokud někdo nepráskal v domluvenou dobu, dalo se předpokládat, že se něco stalo. Proto bylo práskání bičem mimo jiné původně formou komunikace v horách.

GEISSEL - Švýcarsko   
Existují dvě různé verze těchto Švýcarských bičů – Lenzburger (nebo Lüthi Geisseln), a bič středního Švýcarska (Innerschweizer Modell). Lüthi je kratší než model ze středního Švýcarska.
Výroba bičů začíná již na jaře. Na začátku jsou jutové nitě dlouhé přes 10 metrů spřádány a lemovány (obalovány) lnem. Z nichž vznikají „prameny“. Následně jsou čtyři prameny zkrouceny do „nohy“ pomocí vodicího dřeva. Poté se tři „nohy" zpracovávají (zkrucují) již do hotového biče (Lenzburger). Takový bič je vyrobena z jednoho kusu. Je zkroucený dohromady v rovnoměrném, kuželovitém průřezu. Díky tomu je flexibilnější, což zjednodušuje práskání. Oproti biči Lenzburger je bič ze středního Švýcarska delší a není tvořen z jednoho kusu. Bič je tvořen z několika kratších částí, které jdou jednodušeji vyměnit. Bič vypadá jako kdyby byl zauzlovaný. Tento model je vhodný zejména pro začátečníky, protože je snazší jejich oprava.
Na silnějším konci biče je oko „Wybli“ k uchycení na bičiště - „stonek“. Je připevněn k tyči provázkem tak, aby se bič mohl nerušeně otáčet. Na druhém konci lana je „Männdli“ (práskačka). Délka biče se obvykle pohybuje od 1,5 do 4,5 metrů, v závislosti na velikosti těla a schopnostech bičaře. Zkroucený byl i šestimetrový bič, ale je těžko ovladatelný.
Dnes se kulatiny z obchodů často používají jako „stonky“ (bičiště). Kdysi dávno byly potřeba loňské vánoční stromky nebo jedle bělokoré. Ty se loupaly a sušily na kamnech.

GOAßL - Německo, Rakousko
Bič pro Aperschnalzen (každoroční slavnost na konci zimy zapsaná v UNESCO z oblasti Bavorska a Salzburska) se nazývá Goaßl, práská se s ním oběma rukama. Rukojeť je kulatá, vyrobená ze dřeva, průměr je asi 3 cm a délka je asi 50 cm. Další částí je konopné lano, dlouhé až 4 metry, stočené z několika pramenů, které se zužuje směrem ke konci a je napuštěné černou smůlou. Před druhou světovou válkou byly téměř dvakrát tak dlouhé. Na konci Goaßlu je upevněno lýko (práskačka). Konopné lano je připevněno k horní části dřevěné rukojeti v drážce, aby se kolem mohlo otáčet. Dříve pastýři potřebovali Goaßl hlavně kvůli vlkům, medvědům a podobným nebezpečným zvířatům.

KARBATSCHE - Německo   
Karbatsche se skládají z krátké dřevěné rukojeti, několika kožených řemínků a dlouhého lana pleteného z konopí. Název „Karbatsche“ pravděpodobně pochází z polského karbaczu nebo tureckého kirbaç.
Dnes Karbatsche vyrábějí a prodávají hlavně továrny na lana v oblasti Horního Švábska. Výroba se po staletí téměř nezměnila. Regionální zvláštností je, že na švábsko-alemanském karnevalu (Fastnacht, sedm týdnů před Velikonocemi) je součástí oslav praskání Karbatschenem. Jak tomu často bývá u tradičních kulturních festivalů, zvyky mají svůj původ v každodenním životě obyvatelstva. Karbatsche byly používány v zemědělství jako biče k pohánění dobytka.
Ve Švýcarsku se podobný bič nazývá „Karawatsche“.

SULGEN PEITSCHE - Německo
Tento bič se ovládá podobně jako biče z Itálie (Frusta). Rukojeť je vyrobena ze speciálního krouceného dřeva, které je v Německu známé jako „Sulgen-Wood“. Připojeno je kroucené lano, na které je napletená (vpletená) práskačka. Délka rukojeti je cca 57 centimetrů, celková délka cca 175 centimetrů včetně práskačky. Ačkoli lze snadno u těchto bičů dosáhnout kýženého zvukového efektu, manipulace s tímto bičem vyžaduje určitou praxi.

PASTIRSKI BIČ - Slovinsko   
Slovinský Pastirski bič se jako mnoho jiných bičů používal při pastevectví a při řadě tradic. Nepřeslechnutelní jsou Pokači při masopustním veselí. Také se používá při tradici „První brázdy“, kdy se okolo vesnice symbolicky pluhem vyorá brázda, která symbolizuje začátek práce na polích – a při této činnosti se práská bičem.
Bič je složen z delšího, přes metr dlouhého, silnějšího bičiště (rukojetě) a (speciálně pleteného) konopného těla biče ukončeného práskačkou. V dnešní době se tělo biče vyrábí z nylonových či konopných provazů.

FRUSTA - Itálie   
Tvarem se podobá kočárovému biči, ale ne délkou svého bičiště (tento bič je kratší). Bič ze severní Itálie se skládá z dřevěné kroucené rukojeti ze speciálního dřeva („celtis australis“) o délce 60 až 100 cm podle toho, kdo ji používá, těla biče z konopného provazu nebo pletené kůže cca 90–120 cm, 30 cm konopného nástavce a 40 cm práskačky. Používá se jednou rukou a je to velmi rychlý bič. Používá se hlavně pro doprovod 2/4 nebo 4/4 hudby.
Skvěle se s ním trefují různé cíle, jak jsme mohli vidět na Velké ceně Indiana v roce 2022, kdy na naše pozvání přijela skupina Rimini Dance Company z Itálie s naším přítelem Andrea „Fosco“ Foschini.

CHIRRION - Mexiko
I když v současné době není k dispozici dostatek údajů, zdá se, že tyto biče jsou velmi jednoduché. Používaly se při pasení ovcí a koz. Jsou to provizorní biče, vyrobené z místních dostupných materiálů. To je i případ ixtle, přírodního vlákna pocházejícího z rostliny maguey (v ČR známá jako agáve), který se používá ke zkroucenému tělu biče, a dřevěné rukojeti z borového dřeva, ke které je tělo biče přivázáno.

QILINBIAN - Čína   
Qilinbian (麒麟鞭, doslova „Bič jednorožce“) se objevil poměrně pozdě a vytvořil ho pan Zhao Chiyu z města Šen-jang v Číně v 90. letech 20. století na pozadí velkého rozvoje čínských bojových umění. Přestože je Qilinbian vytvářen již více než 20 let, ve srovnání s jiným tradičním vybavením se zdá, že postrádá základy, ale s vývojem v průběhu let vytvořil Qilinbian kompletní systém bojových umění a existují související rutiny bojových umění.
Hlavním tělem Qilinbianu je ocelový řetěz, který je tvořen několika ocelovými kroužky za sebou od velkých po malé, jeden konec velkého ocelového kroužku je spojen s rukojetí (cca 15 cm) a jeden konec malého ocelového kroužku je spojen se špičkou biče, která byla v minulosti z hovězí kůže, nyní je většinou vytvořený z nylonových lan. Délka těla biče se v minulosti pohybovala mezi 1,5 až 1,8 metrů. Celková hmotnost byla mezi 1 až 2 kg. V dnešní době je délka Qilinbianu zhruba 3 metry, některé Qilinbiany mají pouze 2,6 metrů a některé až 4 metry.

ŠAOLINSKÝ BIČ - Čína
Šaolinský bič je obdobou našeho (českého) býkovce či dalších honáckých bičů. Také se nazývá pastýřský či horský bič (muyang bian 牧羊鞭). Podle šaolinského mnicha Shi Yanrana se také nazývá duchovní bič (shen bian 神鞭), zvukový bič (sheng bian 聲鞭) a lovecký bič (lie bian 獵鞭). Yanran slyšel, že se bič dostal do učebních osnov Shaolinu v dynastii Yuan (1271–1368), kdy Kublaj-chán zakázal cvičení bojových umění. Podle legendy opat Shaolinu jménem Fuyu (福裕) našel přízeň u Yuan a bylo mu dovoleno rozvíjet a kultivovat Shaolin kung-fu během tohoto období. Bič byl tehdy integrován z metod používaných Hui (muslimskými) lidmi Gansu. Yanran opět poukazuje na to, že původ může být mytický.
Pastýřský bič je nástroj používaný k nahánění hospodářských zvířat a je také tradiční zbraní v bojových uměních. Struktura pastýřského biče je podobná jako u Qilinbianu, kromě toho, že tělo pastýřského biče je ručně upleteno z hovězí kůže a rukojeť používaná v bojových uměních je dlouhá asi půl metru. Dlouhé jsou okolo 2,2 metrů.
Pastýřský bič a Qilinbian patří do stejné kategorie měkkých bičů a použité techniky se příliš neliší. Pastýřský bič se v dnešní době objevuje při představení bojových umění.

CAMBUK a další - Indonésie
Biče v Indonésii jsou vyrobeny hlavně z příze – prakticky jsou uháčkované, ale existují i ty, které jsou vyrobeny z konopí, juty či ratanu. Jako většina ostatních bičů se od rukojeti ke špičce zužují a jsou zakončeny práskačkou. Rukojeť je dlouhá cca 25 cm, mnohdy krásně vyřezávaná a zdobená. Vnitřní jádro biče je vytvořeno ze starých bambusových holí vycpaných ananasovým vláknem, občas i z ratanu.
V důsledku koloniální nadvlády v zemi se vyráběli více biče z příze a používali se nejen při tanci či pastevectví... aby nebyli chyceni koloniálními vojáky a policií. Označení Indonéského biče je velmi složité, protože je až 50 označení biče (Tembung, Cemeti, Lecut, Pecut, Perangsang, Kegusaran, Kemarahan, Pendorong, Pengajak, Penggalak, Penggempur, Penyerbu, Senawat, Dorongan, Motivasi, Pelindung, Pembantu, Penaung, Anjuran, Desakan, Gaya, Gentusan, Gerakan, Hasrat, Kakas, Keinginan, Nafsu, Selera, Sorongan, Sugesti, Tolakan, Bantuan, Dukungan, Semangat, Spirit, Alasan, Ambisi, Impetus, Kausa, Latar Belakang, Pemicu, Pretensi, Pusa, Stimulan, Stimulus, Jari Ampai, Pelecut, Pemukul, Penyebat, Tongkat).

LATIGO NG PHILIPPINES - Filipíny
Filipínské biče jsou vyrobeny z nylonového lana. Pravděpodobně kvůli tropickému klimatu, které je obvykle horké, vlhké a někdy dokonce hodně vlhké. Kůže je také považována za luxusní materiál vyhrazený pro boty, bundy, opasky, peněženky a tašky. Biče jsou vyrobeny buď pro muže, nebo pro ženy. Délka biče není příliš důležitá, ale jsou vyrobeny tak, aby byly dlouhé mezi 1,8 až 2,1 metrů.
Biče se používaly a používají hlavně k pohánění dobytka. Ale také k soutěžnímu práskání v rámci rodeí, pořádaných po celé zemi, přičemž největší z nich se koná v provincii Masbate.

INUIT SLED DOG WHIPS - cirkumpolární sever
(například Aljaška, Kanada, Rusko, Skandinávské země, Grónsko či sever Německa)
Až do 20. století byl Inuitský psí sáňkový bič používaný k pobízení a ukázňování psů, kteří byli zapřaženi do psího spřežení táhnoucím saně, což je tradiční způsob pohybu v extrémní arktické krajině. Inuitských sáňkařských bičů na psí spřežení je celá řada, nejznámější jsou biče kanadské a grónské. Inuité používali biče dlouhé 5,5 až 7,5 metrů. Biče grónského stylu jsou ve srovnání s těžkou kanadskou verzí velmi lehké. Je obtížnější je ovládat ve větru, ale jsou velmi jednoduché a snadno se používají s malou dovedností a snadno praskají ve srovnání s tlustšími kanadskými biči s krátkou rukojetí. Materiály jsou obecně to, co je k dispozici, hlavně ale velmi pevná velrybí či tulení kůže. Rukojeti jsou většinou dřevěné a různě dlouhé. Nosil se na lovecké brašně či pytli, nebo návnadovém popruhu. Musheři používali psí bič, aby řídili psí spřežení tak, že naráželi na sníh a led vpravo a vlevo od saní, aby udrželi psy ve stopě.
Dnešní musher své spřežení hlasem navádí na správný směr, a pouze hlasem spřežení povzbuzuje k vyššímu tempu.

UEPA KIANI - Havaj
Havajský bič Uepa Kiani (podle Havajského slovníku znamená Ohebný ruční bič), který používali Paniolo (havajští kovbojové), je vyrobený z vyčiněné hovězí kůže s rukojetí ručně tvarovanou z dřeva guava (Strawberry Guava wood). Design se vyvinul z bičů, které španělské „Vaqueros“ naučili vyrábět obyvatelé Havaje během 19. století spolu s jejich stylem kovbojské kultury, který je dodnes živý.
Tyto biče byly vyrobeny z lokálně získané surové kůže, ale nyní se vyrábějí z nylonové padákové šňůry. Tělo biče je cca 2,5 metrů dlouhé. Hlavní část překryvu je vystřižena/spletena od špičky do čtyř copu a poté rozdělena na 8, jak se prameny rozšiřovaly. Držák je spletený z rukojeti a dvě pletené části jsou spojeny protilehlými zarážkovými uzly.

BATOG (БАТОГ) – Ukrajina
Ukrajinský pastýřský bič „Batog“ s tlustou dřevěnou rukojetí (Пужало) a silným pleteným tělem (Корбач) je dlouhý do 1,5 metru, vpletenou práskačkou (Пуканка) na konci těla biče s kovovými kousky na konci. Byl, ve zručných rukou, impozantní zbraní boje zblízka. Dlouhé pastýřské biče se používaly podobně jako lana k svazování.
Pastýřský bič „Batog“ nebyl jen pomocníkem při práci se stádem, ale měl také symbolický význam a používal se při různých rituálech. Batogem je vyzbrojen Ataman (titul kozáckých a hajdamackých vůdců různého druhu), který lehce bičuje ženy a dívky, aby měly ženské štěstí, aby poslouchaly své manžely a také aby měly snadný porod. Práskání tímto bičem zahánělo zlé duchy či přineslo plodnost do sadů a zahrad a zajišťoval blahobyt klanu. Někdy na svatbě kněz nevěstu lehce šlehal bičem, aby porodila mnoho zdravých dětí.

ÚDERNÉ BIČE
Tyto biče jsou nejznámější svým použitím k trestání lidí, ale také k pobízení zvířat (například při závodním klání). Byly používány i jako symboly statusu ve starověkém Egyptě a mnoho basreliéfových řezbářských a sarkofágových soch faraonů zobrazuje vládce držícího autoritářskou ikonu důtek v jedné ruce a žezla v druhé.

KARABÁČ - ČR   
Karabáč byl velmi tuhý bič z hovězí kůže. První 2/3 biče byly v tuhosti jezdeckého biče, poslední třetina ohebná. Délka biče je pohybovala okolo 90 cm. V určitých oblastech Moravy a Slezska se stejně nazývá i velikonoční pomlázka. Hodně se používal při robotě zemědělských nádelníků v době feudalismu. Tzv. drábi poháněli nevolníky k větší pilnosti.

NAGAJKA - Rusko   
Nagajka je krátký silný bič s kulatým držadlem užívaný kozáky, převzatý od Nogajců, odtud původní jméno nogajka nebo nogajský bič. Existuje několik typů nagajek, které můžou být jak jednodílné, tak dvoudílné: Donská, Kubáňská, Kadmická, Bojová a Statutární, s tím, že nejznámější je Nagajka Donská a Kubáňská.
• Donská: Bič donských kozáků se vyznačuje dlouhou dřevěnou rukojetí a bičem, který je o 15 - 20 cm delší. Bič a rukojeť jsou spojeny pomocí kovových kroužků nebo smyček. Délka samotné rukojeti je od 30 do 45 cm. Poměr velikosti biče k rukojeti: 2 až 1,5.
• Kubáňská: Délka rukojeti je mnohem kratší než u Donu, cca o 15 - 20 cm. Navíc je opletený kůží a nedochází k ostrému přechodu na bič – rukojeť a bič je spojena v jeden celek. Rukojeť je dlouhá 15 – 20 cm. Poměr délky rukojeti a biče: 1 až 3.
Existuje ale například i Nagajka ústavní bojová, který je jednoznačně nejrozšířenější nagajkou na přelomu 19. a 20. století a vzhledem k dvěma válkám - 1. světovou válku a následně Občanskou válku se stává Nagajkou Epochy. Nagajku nosili všichni - od řádového vojáka po generála - staré kozácké přísloví říká: Kozák bez nagajky je jako mnich bez modlitby.
Nagajka doprovázela kozáka po celý jeho život: zavěsili ji nad kolébku dítěte, aby odvrátili zlé duchy, dali ji chlapcům, když se naučili jezdit na koni, vzali ji do bitvy, lovili s ní, byli potrestáni, když byli vinni, a když kozák zemřel, pohřbili ho s šaškem (mečem), uzdou a nagajkou. Nagajky se nejčastěji vyráběly z pevně propletených kožených řemínků s „váčkem“ na konci. Někdy se do váčku dávalo závaží (tzv. „facka“) – pak se nazývala Volčatka. Jedna z druhů kadmických nagajek, se nevyráběla proplétáním úzkých kožených řemínků, ale šitím několika poměrně širokých pruhů surové kůže tenkou koženou nití.
Archeologické nálezy dokládají jeho rané využití v dobách Skytů (obecné pojmenování kočovných národů), kteří žili na Donu. Při vykopávkách předmětů 4. - 6. století př. n. l. na území Ruské federace je možné najít části kožených bičů. Biče používali kozáci k rozehnání demonstrantů a také k bičování za trest. Dodnes jej používá ruská policie.

VOLČATKA (Vlčanka, Volkatka) - Rusko
Volčatka je těžký bič určený pro boj na krátkou vzdálenost, osobní sebeobranu a pro trénink ruské Systemy (Systema - ruské bojové umění). V původní variantě měl na špičce kovový hrot, který sloužil k ubíjení vlků. Odtud je i název – volčatka. Dnes je kovový hrot na špičce z bezpečnostních důvodů pod řemínkový zápletem. I tak se, ale jedná o nebezpečnou zbraň.
Bič je obvykle spleten z 12 řemínků s délkou 70 - 90 cm. Průměr rukojeti bývá 3 cm. Na konci biče je v hlavici zapletena ocelová zátěž. Díky ní je silný úder koncem biče schopen zlomit kosti nebo prorazit lebku.

KAMCHA – Asie   
Kamcha jsou kratší biče původem ze Střední Asie. Kamcha pro Nogais (turkický lid žijící hlavně na severním Kavkaze) není jen bič. Je to skutečný symbol moci. S pomocí Kamchi ovládali koně, řešili spory, vyhnali zlé duchy, prokázali sociální postavení, a dokonce zabili nepřátele.
Délka samotného biče byla přibližně stejná jako délka rukojeti (cca 40 cm), ale existovaly výjimky. Vazba byla nejrozmanitější - mohla být hadovitá nebo to byl spletenec čtyř, deseti a dokonce čtyřiceti samostatných pramenů. Použitým materiálem byla například kozí kůže. Kůže se uchovávala až tři týdny, očistila se od vlny, nastříhala na proužky, vysušila a poté nastříhala na tenké proužky. Bič se k rukojeti připevňoval pomocí tyče opletené stuhami, rovněž z kůže, často kravské. Tamga byla nutně aplikována na jílec - obecné rodinné znamení, něco jako pečeť. Proto bylo snadné pochopit, kdo stojí před vámi. A samozřejmě byla k rukojeti připevněna šňůrka, aby Kamcha nebyla během bitvy vyražena z rukou. Vytvoření kamchi trvalo několik dní až několik týdnů nebo déle. Dříve mohla být rukojeť vyrobena ze slonoviny, zlata a stříbra, zdobená drahými kameny.
Kamcha se stále nachází v mnoha nogaiských domech. Je dána jako znamení zvláštní úcty. Pro mnohé je Kamcha dědictvím po dědečcích a pradědečcích. A visí stejně jako kdysi, napravo od dveří jurty. Lidé stále říkají: „Pokud je v domě Kamcha, hojnost a harmonie se tam usadí navždy.“

SJAMBOK (Sham-Bawk) – Afrika   
Sjambok (nebo také Litupa či Kiboko) je velice stará africká zbraň, která byla původně vyráběna (vyřezávána) z jednoho kusu hroší či nosorožčí kůže – v současné době se vyrábí syntetické napodobeniny. Jedná se o bič, který byl v Africe používán jako užitečný nástroj při pastvě dobytka či obraně před jedovatými hady. Zároveň šlo o jezdeckou pomůcku i nástroj sebeobrany. K jeho efektivnímu ovládání není potřeba dlouhý výcvik. Plastové Sjamboky údajně používala i jihoafrická policie při potlačování nepokojů.
Sjambok je těžký kožený bič. Proužek zvířecí kůže je rozřezán a vyřezán do proužku dlouhého 0,9 až 1,5 metru, který se zužuje z asi 25 mm silné na rukojeti na asi 10 mm na špičce. Tento proužek se poté převalí, dokud nedosáhne zúžené válcové formy. Výsledný bič je flexibilní a trvanlivý.

JEZDECKÉ BIČÍKY – různé země   
Jezdecký bič slouží jezdci jako jeden z podpůrných pomůcek k pobídce koně, neslouží k jeho trestání. V dnešní době jsou k dispozici jezdecké biče z mnoha materiálů, různých délek i vzhledu. Jezdec by měl bič vybírat dle svých schopností a podle disciplíny. Známe jezdecké bičíky – Rajtštoky, dostihové jezdecké bičíky – drezurní bičíky a skokové bičíky. Bičíky mají kratší délku a jsou zakončeny malou koženou plácačkou, nebo mají ohebný konec se šňůrkou.
• Dostihové biče (jak pro rovinové, tak i pro překážkové dostihy) jsou dlouhé do 70 cm a slouží k pobízení koně při dostihu a svým tvarem a zpracováním jsou také tomuto účelu přizpůsobeny. Při dostizích je sledováno i to, jak jezdci s bičem zachází. Nepřiměřené zacházení může být sankcionováno.
• Drezurní biče (tušírka) slouží především jako prodloužená ruka pro jemnější a přesnější povely. Tyto druhy bičíků jsou dlouhé, tenké a používají se k upozornění koně, nebo jemnému naznačení. Jsou uzpůsobeny tak, aby dosáhla za sedlo, respektive k zadním nohám koně – kůň se při dotyku biče na zadních nohou lépe podsadí. Výhodou délky biče je, že jezdec nemusí při používání biče pouštět otěže z ruky a může koně lépe nasměrovat. Drezurou nazýváme sérii cviků, jejichž cílem je předvést, jak funguje spolupráce mezi člověkem a zvířetem. Drezurní bič je povolen v drezurních závodech do určitého stupně a do maximální délky 1,30 metrů. Jádro je umělé a pružné, je zakončen šlahounem cca o délce 10 cm, drezurní biče jsou v různých délkách od 1 do 1,3 metrů.
• Skokový bič je krátký, v délkách od 65 do 80 cm. Na rukojeti je často poutko pro zápěstí proti ztrátě biče. Bičíky jsou v současné nejčastěji plastové, však můžete najít i bič kožený. Na závodech je také určená maximální délka dle pravidel ČJF.

INDIÁNSKÝ BIČÍK – Amerika   
Biče původních obyvatel Ameriky (Indiánské biče) se dají rozdělit do tří oblastí použití – koňské, trestné a ceremoniální.
• Koňské biče běžně používaly indiánské kmeny na Velkých pláních k pobízení koní během bitev nebo při honbě za bizony. Koňské biče byly připevněny k zápěstí jezdce pevným řemenem. Surová kůže, z které byl bič vyroben, byla spletená, kroucená nebo nastříhaná na široké popruhy, je houževnatý, těžký a odolný materiál. Kousky vyčiněných kůží nebo jelenice se také používaly k výrobě koňských bičů. Ty byly vyrobeny ze zbytků kůže a materiálů, které byly použity k výrobě jiných zbraní nebo kusů oblečení a vybavení.
• Trestné biče byly používány jako trestná zbraň v kmenových společnostech domorodými indiány (stařešinami, šamany), jejichž úkolem bylo „dohlížet“ na kmeny, tato forma takříkajíc policejního dohledu se nazývala „Akicita“. K jejich povinnostem patřila všeobecná sociální kontrola. „Whip Many“ byli také jmenováni, aby se ujali úkolu trestat dospělé provinilce v rámci kmene. Nástrojem trestu za krádež byly biče. Počet ran bičem, které whip man uštědřil, se pohyboval od padesáti ran za první přestupek, sta ran za druhý a smrti puškou za třetí trestný čin. Tresty zahrnovaly také ničení osobního majetku viníka.
• Posledním druhem byly ceremoniální biče, které byly také součástí insignií domorodých Američanů. Tyto obřadní biče byly považovány za symboly moci a postavení. Ceremoniální biče se vyráběly jako součást odznaků válečníka. Tyto biče byly zdobeny symbolickými zbarveními a značkami, které byly pro majitele významné. Tyto obřadní biče byly symbolem moci a pro svou ochrannou moc se nosily do boje. Ceremoniální bič používá například hlavní organizátor Pow-wow, který je označován jako „Whip Man“. „Whip Man“ je zodpovědný za to, že tanečníci během Pow-Wow tančí. „Whip Man“ nese malý pletený bič, kterým míří na poskakující tanečníky. Role „Whip Mana“ s sebou nese značnou zodpovědnost.

CAMEL WHIP (Velbloudí bič) – severní Afrika, Blízký východ   
Jezdecký bič byl navržen pro jízdu na velbloudech, což by vysvětlovalo jeho neobvyklou délku, zhruba 89 cm. Model je vyroben z černých propletených kožených pásků s kovovými a dřevěnými částmi. Jednou z nejatraktivnějších vlastností tohoto kousku je, že má dýku ukrytou v rukojeti. Tato zbraň se objeví, když sejmeme rukojeť z válce zdobenou intarzií.
Rukojeť, ve kterém je umístěna dýka, je krásně zdobený barevnými intarziemi v arabském stylu. Výzdoba je abstraktní a je inspirována květinovými motivy. Je vyroben z malých obdélníkových a čtvercových dílků v černé, červené, bílé a okrové barvě. Tento detail dodává dílu jedinečnou estetickou přitažlivost, typickou pro lásku arabských národů ke kráse. Tato ozdobná část silně kontrastuje se strohým designem zbytku jezdeckého biče v černé kůži.
Pokud dýku vyjmeme, uvidíme, že má šestihranný průřez a má dlouhý špičatý konec. Dýka se pyšní rudimentární rytinou s jednoduchými liniovými motivy a je ve velmi dobrém stavu. Zbraň je spojena s rukojetí řadou kovových kroužků, ve kterých je uložen dřevěný kus, který je v rukojeti potažen černou kůží. Toto je nepochybně zvláštní článek, velmi starožitný a s fascinující historií za sebou. Každý milovník exotických starožitností se jistě bude cítit hrdý na to, že vlastní tento úžasný starožitný jezdecký bič.

BIČOVÁNÍ / PRÁVO ÚTRPNÉ
Jeden z mnoha druhů tělesných trestů je bičování. To se provádělo za méně závažné přestupky jako například drobné krádeže, smilstvo nebo nevhodné výroky na adresu mocných. Důtky měly různé podoby od jednoduchých karabáčů až po tzv. devítiocasé kočky.
Přijde-li někomu bičování jako známý a ničím neděsivý způsob trestu, který za jinými zvrácenými vynálezy historie silně pokulhává, pak lze oponovat. Bičování se užívalo napříč celým světem a fantazii se během tortur meze nekladly. Výsledkem zmrskání nebyly jen jizvy či krvavé podlitiny, některé nástroje dokázaly tělo doslova roztrhat na kusy.

DŮTKY – svět   
Důtky jsou víceramenný bič určený k vykonávání tělesných trestů – a to jak jiné osoby, tak i dříve pro sebemrskačství (flagelantství). Obvykle jsou vyrobeny z kůže nebo koženky a používají se fyzickému trestání nebo týrání osob, dále pro sadomasochistické sexuální hrátky (třeba spanking) apod. Rozdělit je lze podle účelu, velikosti, použitého materiálu, tvrdosti, případně typu rukojeti.

FERULA – starověký Řím
K výprasku pachatelů nejméně závažných přestupků se v Římě používal jednoduchý plochý bič zvaný ferula. Bití bylo nepochybně bolestivé a oběti po něm naskákaly podlitiny, ale způsobená fyzická újma byla nanejvýš dočasná.

SCUTICA – starověký Řím
Římský bič řečený scutica měl žílu spletenou z pergamenových pásků. Ty působily jako nejhorší myslitelné říznutí o hranu papíru, takže dokázaly velmi brzy odsouzenci sedřít kůži ze zad.

PLUMBATAE – starověký Řím
Více žílami opatřený bič zvaný plumbatae se podobal devítiocasé kočce známé z pozdějších dob. V některých případech byly na konci jednotlivých žil upevněné malé olověné kuličky nebo byly do žil vpletené trny či ostré kovové štěpiny (v tom případě se bič nazýval ungulae) - každá z těchto variant však zaručovala, že trest bude velmi bolestivý a způsobí odsouzenci značnou fyzickou újmu.
Právě tímto bičem měly být zasazovány rány Ježíši Nazaretskému.

FLAGRUM / FLAGELLUM – starověký Řím   
Flagrum byl krátký bič a používal se k trestání zločinných a neposlušných otroků a bylo navrženo tak, aby odstraňovalo maso z těla své oběti.
Vyrobeno bylo ze dvou nebo tří kožených řemínků z hovězí kůže a lan spojených s rukojetí. Na kožené řemínky bylo přidáno několik kovových kousků (obvykle zinku nebo železa), na některé byly také přidány kousky kostí nebo těžké vroubkované kousky bronzu. Dřevěná rukojeť flagrum je asi 20 cm dlouhá a délka kožených řemínků se mohou lišit od 28 do 33 cm. Na jiných verzích bičů je stejný počet kožených řemínků, ale více olověných kuliček, které jsou ale menší.
Někdy měl Flagrum na konci připevněný háčky a dostal jméno "Scorpius" ("Scopion"). Oběť byla často nucena se ohnout, což mělo za následek hlubší rány od ramen až po pas. Hluboké tržné rány často končily smrtí, i když Římané se často ujišťovali, že jsou stále naživu, aby je podrobili ukřižování. To způsobilo, že se otroci a zločinci báli ukřižování ještě více.

ŘETĚZOVÝ BIČ – středověká Anglie
K rukojeti dlouhé kolem 30 cm byly upevněny tři nebo čtyři kusy krouceného řetězu. Úder tímto bičem pravděpodobně neporušil kůži odsouzeného, ale při správném použití mohl zcela jistě zlámat žebra, kosti v pažích i klíční kosti. Toto nářadí by bylo přesnější klasifikovat jako zbraň než jako mučicí nástroj. Nejspíš byl odvozen z vojenského cepu, jenž byl inspirován selským cepem k mlácení obilí.

VĚZEŇSKÝ BIČ – středověká Anglie
Na krátké násadě podobné jako u řetězového biče byl upevněný jeden kus řetězu o délce 20 - 25 cm, na jehož konci se nacházelo olověné nebo litinové závaží o váze zhruba 100 - 150 g. Není pochyb, že přesným zásahem tímto bičem mohl dozorce vězni rozdrtit hlavu jako zralý meloun. Stejně jako řetězový bič měl i vězeňský bič pravděpodobně předchůdce ve vojenském cepu.

BIČ Z KULEK (OBUŠEK) - středověká Anglie
Tato zajímavá varianta běžného biče byla zcela prostá: dvacet nebo třicet kulek do muškety se zašilo do kožené rourky, která se připevnila buď ke krátké dřevěné rukojeti, nebo byla ukončena poutkem, jež si vlastník biče navlékl na zápěstí. Když se obušek stočil, dal se schovat do kapsy, když však došlo na jeho použití, byl stejně důrazný jako kus řetězu.

DEVÍTIOCASÁ KOČKA - středověká Anglie   
Devítiocasá kočka je spletena z devíti bavlněných lanek dlouhých cca 75 cm, opatřených uzlíky, nejčastěji se používají stará lodní lana. Je to druh biče, který byl původně sestrojen pro těžší tělesné trestání (rozdírání kůže a způsobení silné bolesti), konkrétně u britského Královského námořnictva a v Armádě Spojeného království. Tento bič se používal také pro soudně ukládané tělesné tresty v Británii a některých dalších státech.
Tradičních „devět ocasů“ vyplývá ze způsobu, jakým jsou provazce spleteny. Tenčí provazce jsou spleteny ze tří lanek, hlavní tlustý provazec zase ze tří tenkých provazců. Devět ocasů pak vznikne rozuzlením tlustého provazce na tři tenké a jejich následným rozuzlením vždy na tři jednotlivá lanka.

KNUTA - Rusko
Knuta byl mučicí nástroj útrpného práva používaný v Rusku od středověku do roku 1845, kdy bylo užívání v Rusku zrušeno trestním zákoníkem. Bití knutou sloužilo k vynucení přiznání při výslechu nebo jako těžší trest. Jako úderná zbraň je považován za evolučního předchůdce Nagajky. Fresky s vyobrazením Knutu najdeme už ve starém Egyptě a s Knutou byl vždy vyobrazen panovník, jako symbol moci. Staré stepní národy měli rozpracovaný systém boje s Knutem. Mistrovsky ovládali Knutu i kočovní cikáni. Silný úder Knutem strhne člověka z nohou na zem, trhá oděv a seká kůži. Obratným úderem dokáže sebrat z rukou protivníka zbraň.
Knuta se skládá ze tří částí – tělo biče, pletená část z kůže včetně rukojeti (cca 2 metry). Nástavní řemínek - úzký řemen, který se připojuje k tělu a práskačka, která se původně vyráběla z koňských žíní. Celková délka Knuty se pohybovala okolo 3 metrů. Dnes kvůli bezpečnosti při úderu a z části kvůli estetickému dojmu se vyrábí z bavlny nebo syntetických materiálů. Šlechta obvykle používala Knutu bez nástavce a práskačky - dá se od Knuty odvázat. Knutu s nástavcem a práskačkou používali pastýři (vypadá již jako klasický bič).

VELKÁ KNUTA - Rusko
Tento nástroj byl totožný s běžnou knutou, pouze s tím rozdílem, že na koncích žil byly upevněné kovové háčky. Několik ran velkou knutou mohlo člověka doslova roztrhat na kusy.

NETRADIČNÍ A ZAJÍMAVÉ BIČE
Zde naleznete biče, které jsou něčím netradiční a zajímavé...

DĚTSKÁ KÁČA S BIČEM - různé země   
Káči mají často klasický kuželový tvar a jsou vyrobeny ze dřeva, dříve z vypálené hlíny, nebo v některých případech z kamene. Bič k roztáčení káči je jednoduchá tyčka, kde je na konci přivázaný kus kůže či provázku. Ten se omotá okolo káči a roztočí. Bičem se pak káča udržuje v pohybu. Podrobnější informace naleznete v samostatné kapitole – Dětská káča s bičem.

URUMI (ethunu kaduwa) - Indie
Urumi je meč s pružnou čepelí podobnou biči, pocházející z dnešní Keraly na indickém subkontinentu. Předpokládá se, že existoval již od období Sangam (cca od 6. století př. n. l. do 3. století n. l.). Zachází se s ním jako s ocelovým bičem, a proto vyžaduje předchozí znalost této zbraně i meče. Z tohoto důvodu se Urumi vždy vyučuje jako poslední v indických bojových uměních jako je Kalaripayattu. Slovo urumi se používá k označení zbraně v Malayalam. V Keralese také nazývá Chuttuval, z malayalamských slov pro „navíjení“ nebo „předení“, (chuttu) a „meč“ (val). Rukojeť Urumi je vyrobena ze železa nebo mosazi a je totožná s rukojetí talwar (zakřiveného meče). Čepel je vyrobena z pružné ohraněné oceli o šířce 1,9 až 2,54 cm. V ideálním případě by délka čepele měla být stejná jako rozpětí – obvykle mezi 1,2 až 1,7 metrů.
Na jihu Indie, na ostrovním státě Srí Lanka, byla podobná zbraň vyvinuta pod stejným názvem, ale s odlišnými vlastnostmi. Urumi se často skládal z malého jílce s až 32, mnohem menšími, ohebnými čepelemi a má typicky dvě rukojeti, každá se drží v jedné ruce. Ty jsou často ovládány žáky sinhálského bojového umění Angampora.

OCELOVÝ BIČ - Čína   
The Bian (鞭; „Bič“) nebo Tie Bian (鐵鞭; „Železný bič“) a Gang Bian (鋼鞭; „Ocelový bič“), také známý jako čínský bič nebo tvrdý bič, je typ trubkové nebo tyčové zbraně, která je navržena tak, aby způsobila tupé poškození bičováním. Přestože má bič pevnou konstrukci, je jeho jméno přeneseno z bičů na koně a řetězových bičů. Zbraň se proto někdy překládá jako tvrdý bič, aby se odlišila od ostatních. Říká se, že vzhled tvrdého biče vznikl při pohánění koně, aby se zabránilo zamotání biče do provazu koně. Nejstarší písemný záznam o "Železném biči" lze nalézt v Pěti dynastiích z roku 1053 od Ouyang Xiu v Historii nových pěti dynastií.
Pokud jde o vojenské použití, bičovací zbraně převládaly v pozdní dynastii Tang a dynastii Song, kdy to byla éra těžké zbroje a uniforem. Tváří v tvář silnému brnění, kdy jsou běžné sečné zbraně bezmocné, se do popředí dostává bič s těžkou váhou úderů. Bič lze používat po dlouhou dobu, s menším opotřebením než jiné čepele a lze jej ovládat flexibilněji než těžká kladiva, kosti a sekery.
Kvůli své těžké hmotnosti a nepohodlnému ovládání byl většinou používán pro jízdu na bojišti a jízdními údery byl často schopen vážně zranit lidi pancířem nebo srazit nepřítele z koně. Jak je uvedeno v "Základech výzbroje", jediný meč může porazit neobrněného vojáka a je obtížné porazit silného obrněného vojáka a bič to může překonat. V dynastii Song bylo mnoho generálů dynastie Song a zahraničních generálů dobrých v bičování, například Wang Jixun, Wang Qi, Hu Yanzan, Zhang Yu, Ren Fu atd. Po popularizaci střelných zbraní v dynastii Ming se však těžký úkol prorážení pancíře postupně dostal do rukou střelných zbraní s velkou útočnou vzdáleností a silnými silami a bičování na bojišti postupně ztrácelo svou hodnotu.
Biče sice zmizely z bojiště, ale nevymřely kvůli tomu, ale padaly do domovů obyčejných lidí a staly se jednou ze zbraní používaných při civilních cvičeních.
Přestože je tvar biče podobný jako u železné tyče, je těžší než normální meč a jeho těžiště je daleko od rukojeti, což ztěžuje pružné manévrování. Proto je v praxi technika velmi odlišná od meče.

ŘETEZOVÝ BIČ (Jiu Jie Bian) - Čína   
„Jiu Jie Bian“ - Řetězový bič, také známý jako měkký ohebný bič. Poprvé byl použit na bojišti během dynastie Jìn (265-420).
Skládá se z několika kovových částí (článků), které jsou spojeny od konce ke konci kroužky a tvoří pružný řetěz. Obecně platí, že bič má rukojeť na jednom konci a kovovou šipku (špičku), která se používá k sekání nebo propíchnutí soupeře, na druhém.
Ohebné biče používali především bojovníci. Vzhledem k tomu, že se jedná o civilní zbraň, informací o nich je poskrovnu, ale dochovalo se jich dost na to, aby naznačovaly, že byly kdysi docela populární. Dnes se pro ukázky bojových umění používají velmi lehké verze těchto bičů, ale některé starožitnosti mohou mít i přes kilo.
Takové ohebné biče jsou obvykle pojmenovány podle počtu sekcí, často lichých čísel, takže přesně uprostřed je jedna sekce.
Ač se to může zdát divné, tak se tyto biče objevují i ve vojenských pamětech zasazených po starověké Číny, jako součást vyzbrojení jednotlivců do bitev. Neexistuje žádný standard o délce řetězového biče. Typická délka se také liší mezi severní a jižní Čínou, stejně jako počet článků biče. Mezi starožitnostmi se setkáváme s mnoha délkami od pouhých tří sekcí až po třináct. Tradiční biče mají sedm nebo devět článků. Moderní biče mají obvykle mezi sedmi a třinácti články. Nejběžnější je ovšem jiǔjiébiān (九節鞭) neboli „devítidílný bič“.

SURUCHIN - Čína   
Suruchin, nebo Surujin je jednou z tradičních zbraní okinawského Kobudo. Takže je to bojový bič, který by se dal připodobnit našemu řemdihu. Zbraň v historii velmi obvyklá, byl snadno dostupný pro všechny. Jako zbraň se totiž dal využít i řetěz ze studny nebo provaz zakončený na každé straně kamennými závažími měřící necelé dva metry. Na Okinawě byl nejčastěji využíván Suruchin z provazu nebo ze zapletených koňských žíní. Díky těmto materiálům se pak zbraň stávala daleko tišší oproti klasickému řetězu.
Techniky boje se Suruchinem jsou převážně určeny k odchycení a svázání soupeře. Využívány byly také techniky biče, tedy šlehání, přímé údery a točení. Nespornou výhodou této zbraně je fakt, že se dala snadno skrýt a v případě napadení se dala ihned použít. Umění boje s touto zbraní může být učeno až po zvládnutí jednodušších zbraní ze systému Ryukyu.
Existují dva druhy Suruchinu, konkrétně:
• Tan Suruchin - krátká verze, zhruba 1,50 až 1,52 metrů dlouhá zbraň
• Naga Suruchin - dlouhá verze, zhruba 2,3 až 2,4 metrů dlouhá zbraň
Lze najít i různé obměny této zbraně, kdy je na jednom konci hrot nebo čepel a na druhém pak závaží nebo kámen. Tím se stává zbraň daleko nebezpečnější pro protivníka. Zajímavostí je, že tato zbraň, pokud byl bojovník mistr v jejím používání, byla účinná i proti ocelovým zbraním, jako je například meč.
Při tréninku je využíván zpravidla provaz z kůže, který nejenže umožňuje jedinci využít vyšší rychlost a mrštnost, ale je také bezpečnějším pro úplného začátečníka. Důležité je si uvědomit důležitost přesunu těla, protože všechny techniky nelze zcela účinně blokovat a navíc je někdy místo blokace vhodnější využít ústup. Těžiště těla musí být přenesené níže, tedy boky musí jít nízko, aby došlo ke správné stabilitě. Samotný švih vychází z ramen a rukou, které začínají pohybem z pozice za hlavou.

FUCHEN (Bič z koňských žíní) - Čína
Fuchen (Fúchén, Fu-chen, Fu Chen, Fochen) je v podstatě metla vyrobená svázáním žíní z koňského ocasu na dlouhou dřevěnou rukojeť. V průběhu čínské historie se Fuchen vyskytoval v mnoha podobách od jednoduchých až po nejluxusnější s použitím slonoviny, mahagonu, santalového dřeva či ebenu.
Dnes je však mnoho těchto bičů (metliček) vyrobeno ze syntetických vláken, která vypadají jako koňské žíně. Převládající názor je, že i když nejsou přirozené ani tak krásné, jsou v souladu s taoistickými a buddhistickými filozofickými principy, že nezpůsobují újmu jiným živým organismům. Zajímavý odraz, když se jich dnes drtivá většina kupuje pro použití v bojovém umění.
Fuchen (Horsetail Whisk) je neortodoxní zbraň, která skutečně kombinuje Ying a Yang s tvrdou rukojetí a měkkým „ocasem“ podobným biči, který lze použít k míření na tlakové body a úderu, bloky, odražení, útoku, a co je důležitější, uchvácení protivníkovy zbraně (stejně jako to lze s klasickým bičem) a následnému protiútoku. To je často překvapením pro soupeře v boji nebo i soutěži.

FIBRE OPTIC WHIP (Světelný bič) - různé země   
Světelný bič z optických vláken je nejnovější druhem bičů. Je navržen s použitím mnoha pramenů optických kabelů. Tyto kabely jsou připojeny k bateriím, povětšinou umístěných v rukojeti. Tyto druhy bičů se používají hlavně pro světelnou show či tanec s bičem. Můžete najít biče z optických vláken různých délek, můžou se pohybovat od 0,5 do 2,5 metrů.
S rozvojem technologií se používají nové techniky, které nám umožňují přenášet světlo efektivněji. Pomocí pokročilé technologie odborníci vynalezli revoluční světelný bič nazvaný Space Whip.
Existuje řada různých typů:
• End Glow je typ biče, který si trvale udržuje svůj jas v celém pramenu od začátku do konce. Jas pokračuje, dokud světlo nedosáhne špičky.
• Sparkle Fiber má několik bodů v tělo biče. A světlo v těchto bodech zesílí, což dále vytváří iluzi, že na biči z optických vláken je více vláken.
• Nano Fiber, jak název napovídá, je tenčí než 1,5 mm. Umožňuje, aby byly prostorové biče navrženy s hustěji poskládaných vláknech. Tento typ vlákna má asi třikrát více vláken než typické optické vlákno. Přestože má ve srovnání s běžnými vlákny menší světelné body, produkuje mnohem větší množství světla.

FIRE WHIP (Ohnivý bič) - různé země
Ohnivý bič je bič, který je vyroben z nehořlavého materiálu (kevlar), a je navržený tak, aby mohl být namáčen do hořlavých tekutin a zapálen. Po prásknutí bičem pak vytvářejí efektní velké ohnivé „koule“ ve vzduchu. Tyto ohnivé „koule“ se budou pohybovat ve směru prásknutí biče. (Přední trhliny jsou proto jedinými bezpečnými trhlinami, které lze provést.). Rukojeť je oproti ostatním bičů dostatečně dlouhá pro bezpečné použití a je povětšinou vyrobena z hliníku a potažena žáruvzdorným materiálem. Stejně tak se na rukojeť dává i štít chránící ruku.
Ohnivé biče mají různou hmotnost a délku a jsou primárně používány profesionálními umělci. Vyrábí se buď dlouhé, které mají cca 3 metry a krátké pro párové použití, které jsou cca 2 metry. S ohnivými biči se nesmí trénovat „nasucho“, bez ohně. Suché práskání biči škodí a zkrátí jeho životnost. Pro méně zkušené bičaře jsou velice nebezpečné.

Buntot pagi - Filipíny
Buntot pagi (Rejnočí ocas) nebo Manamo je druh filipínské zbraně podobné biči. Rejnočí ocas, kromě toho, že je pružný, lze tvarovat a může si zapamatovat určitý tvar, který si zachovává. Nejvíce se proslavil bojem a odháněním aswangů a dalších podobných mýtických tvorů ve filipínském folklóru. Ve skutečném boji se Buntot Pagi často používá spolu s krátkým nožem či mečem.
Během života bojuje rejnok se svými predátory jedem nebo neurotoxinem, který je extrémně bolestivý a někdy smrtelný pro predátory i lidi. Neurotoxin rejnoka se přenáší propíchnutím útočníka jedním nebo více ostny umístěnými na ocasu rejnoka.
Neurotoxin zůstává v kůži ocasu rejnoka, i když zaschne. Kromě intenzivní lokální bolesti, která může trvat až dva dny, může neurotoxin způsobit zimnici, horečku, závratě, nevolnost, zvracení, průjem, mdloby, třes, záchvaty, paralýzu, zvýšenou srdeční frekvenci, snížení krevního tlaku a vzácně dokonce i smrt. Rány se často hojí déle, protože infekce je běžná a může, pokud se neléčí, způsobit gangrénu nebo tetanus.
!!! Uvědomte si, že rejnok je na Filipínách ohrožený druh, takže je třeba se vyhnout jeho rybolovu, nákupu, držení, přepravě a vývozu!

CHYBÍ VÁM TU NĚJAKÝ BIČ?
NAPIŠTĚ NÁM...

PISTOLNICKÁ SHOW, KOLT SHOW, WESTERN SHOW, PRÁSKÁNÍ BIČEM, KELTOVINY, KEJKLÍŘI, ŠERMÍŘI, SHOW S BIČI,
KOVBOJOVÉ, INDIÁNI, COUNTRY TANCE, LINE DANCE, PRODUKCE, DĚTSKÉ DNY, SLAVNOSTI, DALŠÍ PROGRAM, KULTURNÍ PROGRAM
BIČ, PISTOLE, ČERTI, POHÁDKY, RADAMBUK, SPOLEK, SDRUŽENÍ, KROUŽKY, KURZY, MINIŠKOLIČKA, DĚTI, MLÁDEŽ, ZÁBAVA K obrázkům - width="400" height="65" border="0