Archeologicky jsou, jako prehistorické hračky či nástroje na principu káči, doložené na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy.
První formy káči s bičem byly objeveny již v roce 2000 př. n. l. v Egyptě a kolem roku 1250 př. n. l. v Číně. Poprvé jsou písemně
zmíněny v dokumentech z doby Alexandra Velikého kolem roku 1344 př. n. l. Největší popularitu získaly v 18. a 19. století. Rozšíření
káči s bičem se zdá být globální, příklady lze nalézt v Evropě, Americe, severovýchodní Asii, na tichomořských ostrovech, v Indii a
Africe. V literatuře je Čína často považována za zemi, ve které byly vynalezeny káči na biče, odkud je ve 14. století přivezli do Evropy
mořeplavci na svých cestách. Jiné zdroje naznačují původ v jiných částech světa, jako je Egypt. I zde existují speciálně navržené káči
bez jakékoli znalosti jiných, vyšších kultur. O káče se objevuje zmínka i v Homérově Iliadě. V Evropě o káče psal Shakespeare. U nás
ale káču nejvíce „proslavil“ Jan Ámos Komenský. Káča je totiž vyobrazená v jeho knize Orbis pictus z roku 1658.
Toč se, má káčo, utíkej, bič já mám na tě velikej...
Různé formy
Káči mají často klasický kuželový tvar a jsou vyrobeny ze dřeva, vypálené hlíny, nebo v některých případech z kamene. V 18. století byly
těžké káči vyrobeny ze železa, které se používaly na zamrzlých rybnících nebo jezerech. Ve srovnání s jinými káčami, nemají káči s bičem
„stonek“, který by musel předat impulsní hybnost. Již brzy bylo zjištěno, že drobné nepřesnosti v konstrukci měly jen malý vliv na chování
při točení a mohly být kompenzovány konstantním rytmem při práskání bičem.
Roztáčení káči
Cílem hry bylo kuželovitou káču roztočit na jejím hrotu pomocí biče tak, aby vydržela rotovat co možná nejdéle (odtud se přeneseně říká o
někom, kdo nevydrží chvíli v klidu, že se točí či lítá jako čamrda). Káča se bičem popoháněla, po směru jejího točení. Materiál biče byl
vždy rozhodující. Pro dosažení dlouhé doby točení je důležitá kvalita káči, zejména její hrot, vyvážení a povrch s nízkým aerodynamickým
třením. V Evropě se k tomu tradičně používala kůže z úhoře říčního, která byla na jednu stranu levná a měkká, na druhou stranu velmi
odolná. V Americe či Asii nebo u primitivnějších kultur lidé používali různé kůže, vlákna nebo tkané stuhy.
Káča a společnost
Společenský význam káči je zvláště patrný v případě káč s bičem. V klasickém Řecku byla hra s káčou běžná u obou pohlaví, o čemž svědčí
obrazy na obrazech a keramika z tohoto období. Existují znatelné rozdíly mezi dívčími a chlapeckými vzpomínkami na káču s bičem. Dívky
se často zaměřovaly na to, co by se dalo nazvat „jemné umění“; pomalovávaly na káči barevnou křídou různé vzory, aby káča vypadala jako
kaleidoskop a s potěšením je pozorovaly. Chlapci si naproti tomu pamatují soutěživé hry. Hra vyžadovala mnoho dovedností a pohyby zahrnovaly
zvednutí rotujícího káči dlaní ruky; vytlačování malých předmětů z kruhu káčou; srážení a zastavování káči protivníka a závodění s nimi
proti sobě. Na tichomořských ostrovech a v severovýchodní Asii bylo používání káči především mužským sportem, kterého se dívky nebo ženy
zřídka účastnily. Také v Evropě byla hra s káčou pro ženy poněkud neobvyklá.
Zajímavé je, že používání káči bylo vždy oficiálně přijímanou formou hraní, jak dokazují stanovy Harrow School v Anglii vydané v roce 1591.
Píše se tam: „Žáci si nesmějí hrát. Venkovní hry jsou povoleny pouze ve čtvrtek za příznivého počasí, v sobotu nebo ve volném čase po
modlitbě. Během tohoto času si můžou studenti hrát s káčou a bičem, hrát házenou, běhat nebo střílet z luku a nic jiného“.
Některá pravidla říkají, že káču bičem se může roztáčet pouze na jaře (březen a duben). Pokud je toto pravidlo porušeno, „budete okradeni“,
tzn. bič a káča budou zabaveny!
Hmongové (asijská etnická skupina obývající převážně hornaté oblasti Vietnamu, Laosu a Thajska) znají ale káču, tuj lub, i jako hru s pravidly
minimálně pro dva. Je to hra, která se hraje venku, s prvky baseballu, golfu a i trochu bocce a také obsahuje propracované roztáčení káči,
který vyžaduje sílu a soustředění. Je to tradiční hmongský sport, který se hrál po generace v Laosu a poté v thajských uprchlických táborech,
které s sebou přivezli hmongští imigranti, když se přesídlili do Spojených států. Na dřevěný špalík je namotán provázek, jehož konec je upevněn
na krátký klacík. Jednou rukou se špalík hodí a pomocí klacíku s provázkem roztočí. Druhý hráč se snaží svůj špalík roztočit tak, aby špalík
protihráče srazil. Na drahách o délce 21 m soutěží dva šestičlenné týmy celkem osm kol. A různých her a soutěží mají mnohem více. Hra je dotažená do
dokonalosti, na perfektně přepravené dráze se hraje přesnými plastovými špalíky, klacík nahradil laminát.
Členové Guiyang Kylin Peg-Top Whipping Club whip roztáčejí na náměstí Jiaxiulou v Guiyang, v jihozápadní čínské provincii Guizhou, káču o hmotnosti 243.08 kg. Stalo se tak 15. května 2020.
Zdroje informací použité na této stránce:
www.wikipedia.org
www.peitschenkreisel.de
www.vietnamista.cz
www.bl.uk
www.npr.org
www.kreiselparadies.de