V klasických čínských populárních románech mnoho slavných vojenských generálů používá bič jako svou osobní zbraň. Biče (a palcáty) lze považovat za mnohem mladší zbraně, protože zbraně jako jsou nože, meče a halapartny a podobně lze z hlediska jejich historického původu vysledovat až k dynastiím Xia, Shang a Zhou. Ale v historii zbraní v Číně se ve starověku biče (a palcáty) neobjevují, a dokonce se ani nezmiňují konkrétně o zbraních.

Pojďme si o jednotlivých bičích popovídat podrobněji…

The Bian (鞭; „Bič“) nebo Tie Bian (鐵鞭; „Železný bič“) a Gang Bian (鋼鞭; „Ocelový bič“), také známý jako čínský bič nebo tvrdý bič, je typ trubkové nebo tyčové zbraně, která je navržena tak, aby způsobila tupé poškození bičováním. Přestože má bič pevnou konstrukci, je jeho jméno přeneseno z bičů na koně a řetězových bičů. Zbraň se proto někdy překládá jako tvrdý bič, aby se odlišila od ostatních. Říká se, že vzhled tvrdého biče vznikl při pohánění koně, aby se zabránilo zamotání biče do provazu koně. Nejstarší písemný záznam o "Železném biči" lze nalézt v Pěti dynastiích z roku 1053 od Ouyang Xiu v Historii nových pěti dynastií.
Pokud jde o vojenské použití, bičovací zbraně převládaly v pozdní dynastii Tang a dynastii Song, kdy to byla éra těžké zbroje a uniforem. Tváří v tvář silnému brnění, kdy jsou běžné sečné zbraně bezmocné, se do popředí dostává bič s těžkou váhou úderů. Bič lze používat po dlouhou dobu, s menším opotřebením než jiné čepele a lze jej ovládat flexibilněji než těžká kladiva, kosti a sekery.
Kvůli své těžké hmotnosti a nepohodlnému ovládání byl většinou používán pro jízdu na bojišti a jízdními údery byl často schopen vážně zranit lidi pancířem nebo srazit nepřítele z koně. Jak je uvedeno v „Základech výzbroje“, jediný meč může porazit neobrněného vojáka a je obtížné porazit silného obrněného vojáka a bič to může překonat. V dynastii Song bylo mnoho generálů dynastie Song a zahraničních generálů dobrých v bičování, například Wang Jixun, Wang Qi, Hu Yanzan, Zhang Yu, Ren Fu atd. Po popularizaci střelných zbraní v dynastii Ming se však těžký úkol prorážení pancíře postupně dostal do rukou střelných zbraní s velkou útočnou vzdáleností a silnými silami a bičování na bojišti postupně ztrácelo svou hodnotu.
Přestože je tvar biče podobný jako u železné tyče, je těžší než normální meč a jeho těžiště je daleko od rukojeti, což ztěžuje pružné manévrování. Proto je v praxi technika velmi odlišná od meče.

Šaolinský bič je obdobou našeho (českého) Býkovce či dalších honáckých bičů. Také se nazývá pastýřský či horský bič (muyang bian 牧羊鞭). Podle šaolinského mnicha Shi Yanrana se také nazývá duchovní bič (shen bian 神鞭), zvukový bič (sheng bian 聲鞭) a lovecký bič (lie bian 獵鞭). Yanran slyšel, že se bič dostal do učebních osnov Shaolinu v dynastii Yuan (1271–1368), kdy Kublaj-chán zakázal cvičení bojových umění. Podle legendy opat Shaolinu jménem Fuyu (福裕) našel přízeň u Yuan a bylo mu dovoleno rozvíjet a kultivovat Shaolin kung-fu během tohoto období. Bič byl tehdy integrován z metod používaných Hui (muslimskými) lidmi Gansu. Yanran opět poukazuje na to, že původ může být mytický.
Pastýřský bič je nástroj používaný k nahánění hospodářských zvířat a je také tradiční zbraní v bojových uměních. Struktura pastýřského biče je podobná jako u Qilinbianu, kromě toho, že tělo pastýřského biče je ručně upleteno z hovězí kůže a rukojeť používaná v bojových uměních je dlouhá asi půl metru. Dlouhé jsou okolo 2,2 metru.
Pastýřský bič a Qilinbian patří do stejné kategorie měkkých bičů a použité techniky se příliš neliší. Pastýřský bič se v dnešní době objevuje při představení bojových umění.

„Jiu Jie Bian“ - Řetězový bič, také známý jako měkký ohebný bič. Poprvé byl použit na bojišti během dynastie Jìn (265-420).
Skládá se z několika kovových částí (článků), které jsou spojeny od konce ke konci kroužky a tvoří pružný řetěz. Obecně platí, že bič má rukojeť na jednom konci a kovovou šipku (špičku), která se používá k sekání nebo propíchnutí soupeře, na druhém.
Ohebné biče používali především bojovníci. Vzhledem k tomu, že se jedná o civilní zbraň, informací o nich je poskrovnu, ale dochovalo se jich dost na to, aby naznačovaly, že byly kdysi docela populární. Dnes se pro ukázky bojových umění používají velmi lehké verze těchto bičů, ale některé starožitnosti mohou mít i přes kilo.
Takové ohebné biče jsou obvykle pojmenovány podle počtu sekcí, často lichých čísel, takže přesně uprostřed je jedna sekce. V moderní praxi je nejběžnější jiǔjiébiān (九節鞭) neboli „devítidílný bič“. Mezi starožitnostmi se setkáváme s mnoha odrůdami od pouhých tří sekcí až po třináct.
Ač se to může zdát divné, tak se tyto biče objevují i ve vojenských pamětech zasazených po starověké Číny, jako součást vyzbrojení jednotlivců do bitev. Neexistuje žádný standard o délce řetězového biče. Typická délka se také liší mezi severní a jižní Čínou, stejně jako počet článků biče. Tradiční biče mají sedm nebo devět článků. Moderní biče mají obvykle mezi sedmi a třinácti články.

Qilinbian (麒麟鞭, doslova „Bič jednorožce“) se objevil poměrně pozdě a vytvořil ho pan Zhao Chiyu z města Šen-jang v Číně v 90. letech 20. století na pozadí velkého rozvoje čínských bojových umění. Přestože je Qilinbian vytvářen již více než 20 let, ve srovnání s jiným tradičním vybavením se zdá, že postrádá základy, ale s vývojem v průběhu let vytvořil Qilinbian kompletní systém bojových umění a existují související rutiny bojových umění.
Hlavním tělem Qilinbianu je ocelový řetěz, který je tvořen několika ocelovými kroužky za sebou od velkých po malé, jeden konec velkého ocelového kroužku je spojen s rukojetí (cca 15 cm) a jeden konec malého ocelového kroužku je spojen se špičkou biče, která byla v minulosti z hovězí kůže, nyní je většinou vytvořený z nylonových lan. Délka těla biče se v minulosti pohybovala mezi 1,5 až 1,8 metru. Celková hmotnost byla mezi 1 až 2 kg. V dnešní době je délka Qilinbianu zhruba 3 metry, některé Qilinbiany mají pouze 2,6 metru a některé až 4 metry.
Bič jednorožce je velmi reprezentativní zbraní v měkkém biči a má také širokou masovou základnu v Číně a byl uznán mnoha nadšenci bojových umění. V dnešní době se počet lidí, kteří cvičí s bičem jednorožce, rok od roku zvyšuje a různé provincie a města také založily výrazné asociace organizací biče jednorožců, které hrají aktivní roli v šíření hnutí biče jednorožců.

Suruchin, nebo Surujin je jednou z tradičních zbraní okinawského Kobudo. Zbraň v historii velmi obvyklá, byl snadno dostupný pro všechny. Jako zbraň se totiž dal využít i řetěz ze studny nebo provaz zakončený na každé straně kamennými závažími měřící necelé dva metry. Na Okinawě byl nejčastěji využíván Suruchin z provazu nebo ze zapletených koňských žíní. Díky těmto materiálům se pak zbraň stávala daleko tišší oproti klasickému řetězu.
Techniky boje se Suruchinem jsou převážně určeny k odchycení a svázání soupeře. Využívány byly také techniky biče, tedy šlehání, přímé údery a točení. Nespornou výhodou této zbraně je fakt, že se dala snadno skrýt a v případě napadení se dala ihned použít. Umění boje s touto zbraní může být učeno až po zvládnutí jednodušších zbraní ze systému Ryukyu.

Existují dva druhy Suruchinu, konkrétně:
Tan Suruchin - krátká verze, zhruba 150 až 152 cm dlouhá zbraň
Naga Suruchin - dlouhá verze, zhruba 230 až 240 cm dlouhá zbraň

Lze najít i různé obměny této zbraně, kdy je na jednom konci hrot nebo čepel a na druhém pak závaží nebo kámen. Tím se stává zbraň daleko nebezpečnější pro protivníka. Zajímavostí je, že tato zbraň, pokud byl bojovník mistr v jejím používání, byla účinná i proti ocelovým zbraním, jako je například meč.
Při tréninku je využíván zpravidla provaz z kůže, který nejenže umožňuje jedinci využít vyšší rychlost a mrštnost, ale je také bezpečnějším pro úplného začátečníka. Důležité je si uvědomit důležitost přesunu těla, protože všechny techniky nelze zcela účinně blokovat a navíc je někdy místo blokace vhodnější využít ústup. Těžiště těla musí být přenesené níže, tedy boky musí jít nízko, aby došlo ke správné stabilitě. Samotný švih vychází z ramen a rukou, které začínají pohybem z pozice za hlavou.
Je to bojový bič, který by se dal připodobnit našemu řemdihu.

Fuchen (Fúchén, Fu-chen, Fu Chen, Fochen) je v podstatě metla vyrobená svázáním žíní z koňského ocasu na dlouhou dřevěnou rukojeť. V průběhu čínské historie se Fuchen vyskytoval v mnoha podobách od jednoduchých až po nejluxusnější s použitím slonoviny, mahagonu, santalového dřeva či ebenu.
Dnes je však mnoho těchto bičů (metliček) vyrobeno ze syntetických vláken, která vypadají jako koňské žíně. Převládající názor je, že i když nejsou přirozené ani tak krásné, jsou v souladu s taoistickými a buddhistickými filozofickými principy, že nezpůsobují újmu jiným živým organismům. Zajímavý odraz, když se jich dnes drtivá většina kupuje pro použití v bojovém umění.
Fuchen (Horsetail Whisk) je neortodoxní zbraň, která skutečně kombinuje Ying a Yang s tvrdou rukojetí a měkkým „ocasem“ podobným biči, který lze použít k míření na tlakové body a úderu, bloky, odražení, útoku, a co je důležitější, uchvácení protivníkovy zbraně (stejně jako to lze s klasickým bičem) a následnému protiútoku. To je často překvapením pro soupeře v boji nebo i soutěži.

Tyto biče si můžete pořídit u našich partnerů a podporovatelů na jejich e-shopech:
   
PISTOLNICKÁ SHOW, KOLT SHOW, WESTERN SHOW, PRÁSKÁNÍ BIČEM, KELTOVINY, KEJKLÍŘI, ŠERMÍŘI, SHOW S BIČI,
KOVBOJOVÉ, INDIÁNI, COUNTRY TANCE, LINE DANCE, PRODUKCE, DĚTSKÉ DNY, SLAVNOSTI, DALŠÍ PROGRAM, KULTURNÍ PROGRAM
BIČ, PISTOLE, ČERTI, POHÁDKY, RADAMBUK, SPOLEK, SDRUŽENÍ, KROUŽKY, KURZY, MINIŠKOLIČKA, DĚTI, MLÁDEŽ, ZÁBAVA
1999, 2011, 2012, 2013, 2014, 2015, 2016, 2017, 2018, 2019, 2020, 2021, škola