Většina z Vás si představí bič jako nástroj, který je z větší části spletený z různých přírodních materiálů a zužující se k jeho konci… Asi nejzajímavější a nejvíce se vymykající zemí, kde je „skoro“ všechno jinak je Čína. Tam vznikly, mimo jiné, trochu jiné druhy bičů používající se hlavně v bojovém umění Wushu, známější pojmenování je kung-fu. Wushu (武术 - Wušu) představuje souhrnný název všech čínských bojových stylů. V rámci bičů a Wushu prakticky rozlišujeme 6 druhů bičů (které jsme prozatím našli). Jsou to zbraně, které se používají hlavně na blízko. I když nejdelší biče se pohybují přes 4 metry.
V klasických čínských populárních románech mnoho slavných vojenských generálů používá bič jako svou osobní zbraň. Biče (a palcáty) lze považovat za mnohem mladší zbraně, protože zbraně jako jsou nože, meče a halapartny a podobně lze z hlediska jejich historického původu vysledovat až k dynastiím Xia, Shang a Zhou. Ale v historii zbraní v Číně se ve starověku biče (a palcáty) neobjevují, a dokonce se ani nezmiňují konkrétně o zbraních.
Pojďme si o jednotlivých bičích popovídat podrobněji…
The Bian (鞭; „Bič“) nebo Tie Bian (鐵鞭; „Železný bič“) a Gang Bian (鋼鞭; „Ocelový bič“), také známý jako čínský bič nebo tvrdý bič, je typ trubkové nebo tyčové zbraně, která je navržena tak, aby způsobila tupé poškození bičováním. Přestože má bič pevnou konstrukci, je jeho jméno přeneseno z bičů na koně a řetězových bičů. Zbraň se proto někdy překládá jako tvrdý bič, aby se odlišila od ostatních. Říká se, že vzhled tvrdého biče vznikl při pohánění koně, aby se zabránilo zamotání biče do provazu koně. Nejstarší písemný záznam o "Železném biči" lze nalézt v Pěti dynastiích z roku 1053 od Ouyang Xiu v Historii nových pěti dynastií.
Pokud jde o vojenské použití, bičovací zbraně převládaly v pozdní dynastii Tang a dynastii Song, kdy to byla éra těžké zbroje a uniforem. Tváří v tvář silnému brnění, kdy jsou běžné sečné zbraně bezmocné, se do popředí dostává bič s těžkou váhou úderů. Bič lze používat po dlouhou dobu, s menším opotřebením než jiné čepele a lze jej ovládat flexibilněji než těžká kladiva, kosti a sekery.
Kvůli své těžké hmotnosti a nepohodlnému ovládání byl většinou používán pro jízdu na bojišti a jízdními údery byl často schopen vážně zranit lidi pancířem nebo srazit nepřítele z koně. Jak je uvedeno v „Základech výzbroje“, jediný meč může porazit neobrněného vojáka a je obtížné porazit silného obrněného vojáka a bič to může překonat. V dynastii Song bylo mnoho generálů dynastie Song a zahraničních generálů dobrých v bičování, například Wang Jixun, Wang Qi, Hu Yanzan, Zhang Yu, Ren Fu atd. Po popularizaci střelných zbraní v dynastii Ming se však těžký úkol prorážení pancíře postupně dostal do rukou střelných zbraní s velkou útočnou vzdáleností a silnými silami a bičování na bojišti postupně ztrácelo svou hodnotu.
Přestože je tvar biče podobný jako u železné tyče, je těžší než normální meč a jeho těžiště je daleko od rukojeti, což ztěžuje pružné manévrování. Proto je v praxi technika velmi odlišná od meče.
Šaolinský bič je obdobou našeho (českého) Býkovce či dalších honáckých bičů. Také se nazývá pastýřský či horský bič (muyang bian 牧羊鞭). Podle šaolinského mnicha Shi Yanrana se také nazývá duchovní bič (shen bian 神鞭), zvukový bič (sheng bian 聲鞭) a lovecký bič (lie bian 獵鞭). Yanran slyšel, že se bič dostal do učebních osnov Shaolinu v dynastii Yuan (1271–1368), kdy Kublaj-chán zakázal cvičení bojových umění. Podle legendy opat Shaolinu jménem Fuyu (福裕) našel přízeň u Yuan a bylo mu dovoleno rozvíjet a kultivovat Shaolin kung-fu během tohoto období. Bič byl tehdy integrován z metod používaných Hui (muslimskými) lidmi Gansu. Yanran opět poukazuje na to, že původ může být mytický.
Pastýřský bič je nástroj používaný k nahánění hospodářských zvířat a je také tradiční zbraní v bojových uměních. Struktura pastýřského biče je podobná jako u Qilinbianu, kromě toho, že tělo pastýřského biče je ručně upleteno z hovězí kůže a rukojeť používaná v bojových uměních je dlouhá asi půl metru. Dlouhé jsou okolo 2,2 metru.
Pastýřský bič a Qilinbian patří do stejné kategorie měkkých bičů a použité techniky se příliš neliší. Pastýřský bič se v dnešní době objevuje při představení bojových umění.
„Jiu Jie Bian“ - Řetězový bič, také známý jako měkký ohebný bič. Poprvé byl použit na bojišti během dynastie Jìn (265-420).
Skládá se z několika kovových částí (článků), které jsou spojeny od konce ke konci kroužky a tvoří pružný řetěz. Obecně platí, že bič má rukojeť na jednom konci a kovovou šipku (špičku), která se používá k sekání nebo propíchnutí soupeře, na druhém.
Ohebné biče používali především bojovníci. Vzhledem k tomu, že se jedná o civilní zbraň, informací o nich je poskrovnu, ale dochovalo se jich dost na to, aby naznačovaly, že byly kdysi docela populární. Dnes se pro ukázky bojových umění používají velmi lehké verze těchto bičů, ale některé starožitnosti mohou mít i přes kilo.
Takové ohebné biče jsou obvykle pojmenovány podle počtu sekcí, často lichých čísel, takže přesně uprostřed je jedna sekce. V moderní praxi je nejběžnější jiǔjiébiān (九節鞭) neboli „devítidílný bič“. Mezi starožitnostmi se setkáváme s mnoha odrůdami od pouhých tří sekcí až po třináct.
Ač se to může zdát divné, tak se tyto biče objevují i ve vojenských pamětech zasazených po starověké Číny, jako součást vyzbrojení jednotlivců do bitev. Neexistuje žádný standard o délce řetězového biče. Typická délka se také liší mezi severní a jižní Čínou, stejně jako počet článků biče. Tradiční biče mají sedm nebo devět článků. Moderní biče mají obvykle mezi sedmi a třinácti články.
Qilinbian (Chinese Kirin Whip) (麒麟鞭 – označení „bič jednorožce“ je překlad, který se vžil a je nepřesný) patří do rodiny řetězových bičů, která je velmi stará a sahá až do dynastie Ťin, kolem roku 300 n. l., stejně jako devítidílný bič a meteorické kladivo. Pozor, ale přímo Qilinbian je podstatně mladší.
Hlavním tělem Qilinbianu je ocelový řetěz, který je tvořen několika ocelovými kroužky za sebou od velkých po malé, jeden konec velkého ocelového kroužku je spojen s rukojetí (standartní rukojeť cca 20 cm, u těžších bičů 23 až 25 cm) a jeden konec malého ocelového kroužku je spojen s pleteným nástavcem o délce od 70 cm do 1,6 m, která byla v minulosti z hovězí kůže, nyní je většinou vytvořený z Dyneemy. Celý bič končí práskačkou – hedvábnou stuhou či UHMWPE (polyethylen s ultravysokou molekulovou hmotností).
Délka těla biče se v minulosti pohybovala mezi 1,5 až 1,8 metru. Celková hmotnost byla mezi 1 až 2 kg. V dnešní době je délka Qilinbianu zhruba 3 metry, některé Qilinbiany mají pouze 2,6 metru a některé až 4 metry.
Bič se „hodnotí“ podle takzvaného parametru „biàn“ (变) – tedy počtu stupňů, v nichž se jeho tělo po celé délce zužuje (od silnější části k tenčí). Většina bičů má tento počet v rozmezí 6 až 13, v závislosti na typu konstrukce a hmotnosti biče.
V roce 1980 Wang Jinlong (budeme se mu věnovat samostatně) v Shenyangu spojil devítidílný bič, meteorické kladivo a Fuchen do prvního moderního kovového řetězového biče. Nazval jej Golden Dragon Whip - Bič zlatého draka (金龙鞭). Ovšem až v roce 1999 Zhao Chiyu sjednotil formu tohoto cvičení a pojmenoval jej Chinese Kirin Whip - Čínský bič Kirin (中华麒麟鞭).
Při práskání tímto bičem se používá několik základních technik:
• Kuǎibiān (擓鞭) — švih vzad doprava, narovnání, úder vpřed, návrat do levého postoje
• Làbiān (攋鞭) — zrcadlový protějšek předchozího pohybu; oba dohromady vytvářejí jeden souvislý oblouk před tělem
• Huítóubiān (回头鞭) — švih vpřed, využití hybnosti k otočce a následný další švih
• Jiāoshǒubiān (交手鞭) — varianty výše uvedených technik s výměnou rukou
• Pībiān (劈鞭) — švih vedený shora dolů a vpřed, poháněný silou z pasu a boků
V posledních letech pořádaly hlavní provincie a města po celé Číně postupně soutěže v práskání bičem s Qilinbian. Soutěže nejen spojují bičaře z celé země, aby předvedli vystoupení v bojových uměních, ale také pomáhají nadšencům prohloubit komunikaci a interakci během soutěže. Soutěže nejsou jen o výhrách a poctách, ale také zdrojem odpovědnosti a povzbuzení k další práci.
Kirin (麒麟) patří mezi nejposvátnější a nejpříznivější tvory Číny — mýtická bestie. Více než 3 000 let symbolizuje Kirin ctnost, prosperitu, moc a štěstí. Pojmenovat zbraň po tomto tvorovi není marnivost — je to prohlášení.
Suruchin, nebo Surujin je jednou z tradičních zbraní okinawského Kobudo. Zbraň v historii velmi obvyklá, byl snadno dostupný pro všechny. Jako zbraň se totiž dal využít i řetěz ze studny nebo provaz zakončený na každé straně kamennými závažími měřící necelé dva metry. Na Okinawě byl nejčastěji využíván Suruchin z provazu nebo ze zapletených koňských žíní. Díky těmto materiálům se pak zbraň stávala daleko tišší oproti klasickému řetězu.
Techniky boje se Suruchinem jsou převážně určeny k odchycení a svázání soupeře. Využívány byly také techniky biče, tedy šlehání, přímé údery a točení. Nespornou výhodou této zbraně je fakt, že se dala snadno skrýt a v případě napadení se dala ihned použít. Umění boje s touto zbraní může být učeno až po zvládnutí jednodušších zbraní ze systému Ryukyu.
Existují dva druhy Suruchinu, konkrétně:
Tan Suruchin - krátká verze, zhruba 150 až 152 cm dlouhá zbraň
Naga Suruchin - dlouhá verze, zhruba 230 až 240 cm dlouhá zbraň
Lze najít i různé obměny této zbraně, kdy je na jednom konci hrot nebo čepel a na druhém pak závaží nebo kámen. Tím se stává zbraň daleko nebezpečnější pro protivníka. Zajímavostí je, že tato zbraň, pokud byl bojovník mistr v jejím používání, byla účinná i proti ocelovým zbraním, jako je například meč.
Při tréninku je využíván zpravidla provaz z kůže, který nejenže umožňuje jedinci využít vyšší rychlost a mrštnost, ale je také bezpečnějším pro úplného začátečníka. Důležité je si uvědomit důležitost přesunu těla, protože všechny techniky nelze zcela účinně blokovat a navíc je někdy místo blokace vhodnější využít ústup. Těžiště těla musí být přenesené níže, tedy boky musí jít nízko, aby došlo ke správné stabilitě. Samotný švih vychází z ramen a rukou, které začínají pohybem z pozice za hlavou.
Je to bojový bič, který by se dal připodobnit našemu řemdihu.
Fuchen (Fúchén, Fu-chen, Fu Chen, Fochen) je v podstatě metla vyrobená svázáním žíní z koňského ocasu na dlouhou dřevěnou rukojeť. V průběhu čínské historie se Fuchen vyskytoval v mnoha podobách od jednoduchých až po nejluxusnější s použitím slonoviny, mahagonu, santalového dřeva či ebenu.
Dnes je však mnoho těchto bičů (metliček) vyrobeno ze syntetických vláken, která vypadají jako koňské žíně. Převládající názor je, že i když nejsou přirozené ani tak krásné, jsou v souladu s taoistickými a buddhistickými filozofickými principy, že nezpůsobují újmu jiným živým organismům. Zajímavý odraz, když se jich dnes drtivá většina kupuje pro použití v bojovém umění.
Fuchen (Horsetail Whisk) je neortodoxní zbraň, která skutečně kombinuje Ying a Yang s tvrdou rukojetí a měkkým „ocasem“ podobným biči, který lze použít k míření na tlakové body a úderu, bloky, odražení, útoku, a co je důležitější, uchvácení protivníkovy zbraně (stejně jako to lze s klasickým bičem) a následnému protiútoku. To je často překvapením pro soupeře v boji nebo i soutěži.
Zároveň moc děkujeme panu Yile Chang z Dengfengu
v provincii Henan v Číně za konzultace ohledně těchto bičů.
PISTOLNICKÁ SHOW, KOLT SHOW, WESTERN SHOW, PRÁSKÁNÍ BIČEM, KELTOVINY, KEJKLÍŘI, ŠERMÍŘI, SHOW S BIČI,
KOVBOJOVÉ, INDIÁNI, COUNTRY TANCE, LINE DANCE, PRODUKCE, DĚTSKÉ DNY, SLAVNOSTI, DALŠÍ PROGRAM, KULTURNÍ PROGRAM
BIČ, PISTOLE, ČERTI, POHÁDKY, RADAMBUK, SPOLEK, SDRUŽENÍ, KROUŽKY, KURZY, MINIŠKOLIČKA, DĚTI, MLÁDEŽ, ZÁBAVA
1999, 2011, 2012, 2013, 2014, 2015, 2016, 2017, 2018, 2019, 2020, 2021, škola