Lidové zvyky a tradice v České republice jsou založeny na křesťanské nebo pohanské tradici, často se navíc liší kraj od kraje. Udržování tradic a příběhů s nimi spojených smysl má. Posiluje pocity sounáležitosti a vazeb mezi lidmi jinak než prostřednictvím sociálních sítí, k nimž stále více utíkáme.
Ve městech se v dnešní době udržují méně, avšak na některých vesnicích jsou stále velmi živé. Zvyky i tradice se nadále těší velkému zájmu všech obyvatel České republiky, pro zahraniční turisty jsou zajímavým zpestřením jejich pobytu, a to zejména přijedou–li do Česka na Vánoce, o masopustu či o Velikonocích.
Biče se u nás ale také používaly na řadu rituálů a prakticky v každé vesnické chalupě (spíše v každém statku, kde byl povoz) nějaký ten bič měli a všichni čeledíni s ním uměli zacházet. Z ochranné funkce se vyvinuly i domněnky o pozitivním účinku hluku, které se staly nedílnou součástí obřadního hlučení (přivolání prosperity hospodářství, zdraví i plodnosti). Hlukové projevy byly navozovány v rámci obyčejů výročního a rodinného obřadního cyklu. Od počátku Adventu až po Velikonoce se tak můžeme setkat s řadou koledních obchůzek, jejichž účastníci hlučeli řetězy, zvony, hrkačkami a také biči.
U nás existovalo několik druhů bičů. Bejkovce, Hončíky a další… Například tzv. formanský bič, u kterého byl, kromě kouzelné moci, oceňován jeho vzhled, zejména vybarvovaná a vyřezávaná barva bičiště. Lidé věřili, že těmito biči bylo možné znehybnět cizí zápřah, nebo donutit koně k převezení nadměrného nákladu. Dále u nás používali biče kočí, kteří cestovali „dálkovou“ trasu. Na kozlíku jim za parůžek visel tzv. hunter (lovecký bič), který se sloužíval nejen k nahánění zvěře. Používal se na odehnání toulavých psů, vlků, často s ním přetáhli dotěrného pobudu či lapku. Na Rýmařovsku je pověst ze 17. století o kočím, který zlikvidoval bičem loupežníka, který přepadl kočár s místní šlechtičnou (případ Tylovské kaple). Pastýřský bič byl také opředen početnými pověrami. Jeho zvuk měl čarovnou moc, kterou měly způsobovat kromě práskání i byliny, které se ukrývaly do dutiny rukojetě. Rukojeť mohla být zdobena vyrytými tajemnými symboly, které měly rovněž magickou moc. Obecní pastýři se zástupcům obce zavazovali, že budu práskáním biče vyhánět ze dvorů a ze vsi všechny zlé síly a bytosti, a pomocí čarovné moci biče také ochraňovat svěřený dobytek. Období prvních měsíců bylo proto v dávných pohanských dobách spojeno s bujarými oslavami a rituály, které měly zahnat zlé zimní duchy, zajistit zdraví, prosperitu, spokojenost, přivolat jaro, oslavovat nový život a probudit plodivou sílu přírody.
Bičem se práskalo, o Masopustu, o prvních jarních dnech, Velikonocích, Filipojakubské noci, o Mikulášské obchůzce, o Štědrém večeru, o silvestru nebo dokonce při svatbách.
SVATEBNÍ PRÁSKÁNÍ BIČEM
Podle svatební tradice dříve řehtali koně, zvonilo se zvony, práskalo se biči, a to vše mělo za úkol odehnat od ženicha a nevěsty zlé duchy. Rámusí se tedy novomanželům pro štěstí, typicky po obřadu, když svatební kolona odjíždí na oběd či hostinu. Protože se koně dnes schovávají pod kapotami aut (a bič vytasí nevěsta na ženicha až po svatbě), svatební konvoj na počest novomanželů troubí. Protijedoucí auta mohou odpovídat. Je to zkrátka jedinečná příležitost, jak si jednou užít opravdu impozantní cestování.
Druhý zvyk je spojen s chomoutem a bičem. Chomout může ženich dostat na krk. Jde o lidový zvyk symbolizující svázání manželstvím. Nevěsta dostane bič na znamení toho, kdo bude v manželství držet otěže.
MASOPUSTNÍ PRÁSKÁNÍ BIČEM (leden až březen)
Jako dědic prastarých pohanských zimních svátků je Masopust písemně doložený již v třetím století. Jeho tradice měla takovou sílu, že s ním málo svedla i církev, ač jí jeho nevázanost šla pod nos pramálo. Slavil se všude – v podzámčí, zámcích i u císařského dvora ve Vídni: jen dole tancovaly maškary dupáka a ti nahoře spíš menuet. Tohle loučení s časem hojnosti je přímým příbuzným nevázaného veselí Karnevalu,
o čemž ostatně svědčí název: vždyť nadcházející půst od masa je jinými slovy totéž, jako carne (maso) a vale (sbohem). Maškarní průvody a reje masek (lidově - ostatky, fašank, maškary, moravsky - voračky, voráčí, končiny či obecně karneval) jsou typickým rituálem přechodu ze zimního období do jara a v celé Evropě mají dlouhověkou tradici. Převládají v nich magické plodonosné a ochranné motivy i kult mrtvých.
V průvodech se najde řada postav, které více či méně používají bič. Ať už klasický kožený, ale i slaměný či konopný.
LAUFR (LAUFER):
Masopustní maškarou, která v průvodu práská bičem, bývá postava pojmenovaná Laufr (někde Strakatej, Strakapoud, Strakoň, Ostřižek, ale i Šašek či Masopust). Označení Laufr pochází pravděpodobně z německého slova Läufer (běžec). Laufr totiž kráčí v čele masopustního průvodu a žádá hospodáře o povolení zahrát před jeho domem. Vede průvod a dohlíží na to, aby se žádný dům nevynechal. Oblečen je do bílých kalhot a haleny, která je pošita barevnými odstřižky látky. Na hlavě má vysokou, špičatou čepici, na jejímž vrcholu jsou kytky z krepového papíru a pentle visící dolů. Někdy čepici nemá a má červený baret, aby mu nepřekážela v práskání bičem. Podle lidové tradice měl mít Laufr na převleku tolik barevných skvrn, kolik je dní v roce a zosobňoval tedy šťastný, veselý a pestrý rok. Jedním z dalších úkolů Laufra bylo odhánět od průvodu lidi bez masky.
V některých obcích na Kolínsku (např. Polepy a Nebovidy) bylo zvykem utrhnout si z Laufra tři barevné odstřižky látky, které se poté dávaly pod husy, aby dobře seděly na vejcích. Odstřižky se však z Laufra nesměly trhat holou rukou, to mohlo přinést dotyčnému smůlu. Někde chodily v masopustním průvodu maškar dokonce dvě osoby převlečené za Laufra.
SLAMĚNÝ (Pohřebenář):
Představuje prastarý typ masky. Téměř ve všech vesnicích se zhotovuje každý rok znovu, protože se během pochůzky poškodí. Maska se plete ze žitné slámy a v jednotlivých vesnicích se v detailech liší. Všechny masky mají společnou vysokou čepici, vestu, rukávy a sukni ze slámy, dále roh, zvonec a pletený slaměný bejkovec. Úkolem slaměného je válet se s přihlížejícími, především se ženami, aby se na ně přenesla plodivá síla slámy (která je symbolem plodnosti) a země. Ze sukně slaměného dodnes hospodyně trhají stébla slámy, která potom dávají do posady, aby se jim vyvedly housata nebo kuřata.
RAS:
Skuteční rasové byli ještě v 19. století pro každou obec nezbytní. Likvidovali zdechliny, působili jako dnešní veterinární dohled, někdy léčili i lidi. Ras, který doprovází kobylu má klobouk skromnější, červený, vzadu s bílou kožešinkou a lemem s růžičkami. Kohoutí peří na vrcholu klobouku směřuje vpřed, čelo klobouku je posázeno odznaky a po stranách jsou připevněny dva červené střapce. Oblečení rasa je bílé, kamizola s výložkami je vpředu opatřena medailemi, červenými střapci a věncem vuřtů. Vzadu je velký symbol koně a lem se třásněmi. Bílé kalhoty jsou zpředu kryty zástěrou stejné barvy ozdobenou drobnou červenou šerpou. Kalhoty mají na kolenách třásně, na nohách polovysoké boty a červené podkolenky.
V jedné ruce má ras bič, v druhé ježovici, za pasem dřevěný řeznický nůž. V obličeji je nalíčen červenou barvou, na očích brýle s červenými obroučkami. Pod bradou červený šátek s bílými puntíky.
MEDVĚDÁŘ S MEDVĚDEM:
Medvěd - absolutně nezbytná maska, která nesmí chybět v žádném průvodu. Nad medvědem práskal bičem Medvědář a pobízel jej k rychlejší chůzi. Medvědovi jsou přisuzovány magické vlastnosti – především plodnost. Proto byla skoro povinnost všech dívek a žen si s Medvědem zatancovat. Medvěda na provaze může kromě medvědáře vést také Žid.
ŽID:
V průvodech českých maškar jsou markantní postavy židů, které pravděpodobně zastupují zemřelé předky. Tyto postavy v průvodu nemluví, netančí, ale pobíhají a trestají bičem, někdy holí. Postava Žida měla na hlavě cylindr, obličej kryly dlouhé vousy, přes rameno byl přehozený ranec nebo pytel, mohl mít i hrb. Oblečený byl do dlouhého kabátu nebo do střapatého kostýmu z barevných odstřižků. Židé patřili k maskám, které vytvářely chaos, a jejich chování nebylo zrovna laskavé. Kdysi dávali každému na potkání “šňupnout” a požadovali za to peníze, kdo nedal, dostal ránu pytlem. Také rádi smlouvali a prodávali, často něco, co předtím ukradli. Jinde zase děvčatům prodávali tkanice a pentle. V jedné ruce třímá bič, v druhé ježovici.
Při některých masopustech uvidíte i Mečový tanec.
Písemné prameny o mužských mečových tancích na Uherskobrodsku jsou z konce 18. století a podle etnografů vznikly jako zvláštní mix obětních obřadů, dvorních turnajů a dovednostních soubojů strážců moravsko-uherské hranice. Značí se akrobatickým přeskakováním a podlézáním šavlí za zpěvu písní. Zakončením je bičování některého z přítomných tanečníků, ale dostat na zadek byla čest. Měl poté právo na pěvecké sólo.
JARNÍ PRÁSKÁNÍ BIČEM (březen)
Práskáním biče pastýři oznamovali na jaře první výhon dobytka na pastvu. Rozléhající se zvuk tohoto nástroje brzy ráno byl v obci znamením pro shánění dobytka z jednotlivých usedlostí do stáda. To ovšem platilo v případě, kdy pastýř nepásl dobytek celosezónně a nebydlel v salaši. V jednotlivých usedlostech se otevírala vrata a hospodáři z nich vyháněli ovce a krávy, aby se přidaly k pastýři. Podobný obraz se naskytl opět večer, kdy se zvířata vracela do svých chlévů.
VELIKONOČNÍ PRÁSKÁNÍ BIČEM (březen, duben)
V některých obcích, např. v Hrušovanech, práskali v noci z Velikonoční neděle na pondělí mládenci ve skupinách biči, tzv. Noční hlučná procesí. Šlo vlastně o obyčej jarního hlučení, kterým se v dávných dobách zaháněly zlé mocnosti. Například na Vyškovsku se práskalo zvlášť dlouhými biči.
FILIPOJAKUBSKÁ NOC, ČARODĚJNICE (duben/květen)
Noc z 30. dubna na 1. května je plná kouzel a tajemství, ať už jí říkáte Filipojakubská, Valpružina, Beltine anebo Čarodějnice (i když předci toto označení nepoužívali). Magická moc čarodějnic nabírala na síle a lidé se snažili řadou způsobů proti ní bránit - kropili místnosti i dobytek svěcenou vodou, na dvůr zapichovali trnkové pruty či košťata. Bušilo se do hrnců, střílelo z pušek nebo práskalo bičem. Pálení ohňů patřilo také k prostředkům, jak se před čarodějnicemi ochránit. U nich pohůnci soutěžili v práskání biči a děti rámusily nejrůznějšími prostředky… V některých oblastech se biči práskalo i na návsi, okolo stavení či na rozcestí.
V Trstěnicích hnával pastýř 1. května dobytek na pastvu a udělal přes cestu čáru bičištěm. Který hospodář ji první přejel, měl po celý rok zdravé a pěkné koně.
LETNICE - SVATODUŠNÍ TUŠ (červen)
Původně trvaly oslavy osm dní, během kterých platil přísný zákaz polních prací. Postupně byly omezeny na Boží hod svatodušní a Svatodušní pondělí - oslavy svátku Seslání Ducha svatého a připomínku založení církve.
Poměrně svérázně slavili letnice lidé například na Šumavě. Na Kravařsku pro změnu označovali bič, kterým se v tuto dobu práskalo, jako svatodušňák.
Dva tři dny předtím spletli čeledíni a pasáčci zvláště dlouhé biče, o to kratší bylo ovšem bičiště, aby se jím lépe máchalo. Zprvu cvičili jednotlivě a pak sjednoceni ve dvoučtvrtečním a tříšestinovém taktu. Večer na svatodušní sobotu se shromáždili před některým selským stavením a probíhala takzvaná svatodušní tuš. Na znamení to vypuklo; každý práskal bičem, co mu jen síly stačily. Tisícinásobná ozvěna to všechno vracela z horských lesů kolem. Takto práskali biči před každou z usedlostí. Trvalo to ovšem dlouho do noci. Selky přinášely ze stavení jídlo a pití. Na celý rok byly tak domy i chlévy dočista vymeteny ode všech zlých duchů. Zvyk práskání biči o letnicích církev vysvětlovala jako připomenutí hluku větru při Seslání svatého Ducha z nebes a hlukové projevy postupně získaly funkci zdůraznění sváteční atmosféry.
VYHÁNĚNÍ VLKA NA SVATÉHO ONDŘEJE (listopad)
Na podzim je mládeneckým obyčejem vyhánění vlka na svatého Ondřeje 30. listopadu. To se ve skupinách kradou od domu k domu, bijí bičišti na vrata, zvoní a křičí „vlci jsou tu“. Jde asi o starobylou narážku na někdejší víru v proměňování se ve zvířata, která často splývá vjedno se zvykovým projevem pospolitosti. Pak práskají mocně svými biči a tropí hluk všemi zvony a zvonky k tomu vhodnými.
Tradice pochází z doby, kdy pastýři dobytka na horských loukách a pastvinách na Šumavě museli chránit svoje zvířata před medvědy a vlky. Starý záznam z místní kroniky: Mezi ty originální patří poslední vyhánění vlků v roce 1927. „Polní hlídači táhli o první večerní hodině vesnicí a práskáním bičů a troubením na trubky dělali velký kravál. Tento zvyk pocházel asi z dob, kdy na Šumavě byli ještě vlci. Četníci neměli ale pro takové zdomácnělé lidové zvyky pochopení. Tak bylo v roce 1927 šest polních hlídačů, kteří se vyhánění vlků zúčastnili, udáno pro rušení nočního klidu a od okresního úřadu byli potrestáni každý pokutou ve výši 30 Kč.“
Podobný zvyk probíhá i na německé straně Šumavy, ale o tom až později.
MIKULÁŠSKÉ PRÁSKÁNÍ BIČEM (prosinec)
Den svatého Mikuláše připadá na 6. 12., dodnes se na vesnicích i ve městech konají v předvečer tohoto svátku tradiční obchůzky. Dříve, v 19. století, patřily k mikulášským průvodům i smrt (smrtička) v bíle plachtě s kosou, žid, Laufr ověšený zvonky a pentličkami, který běžel vpředu a práskáním biče oznamoval příchod Mikuláše. Početné mikulášské průvody se dodnes udržely na Valašsku. Přede dnem svátku bylo ještě v minulem století zvykem, že chlapci práskali biči, prý aby ohlásili Mikulášův příjezd. Mikulášská obchůzka spolu s velikonoční pomlázkou patří dnes k nejrozšířenějším lidovým obyčejům.
VÁNOČNÍ PRÁSKÁNÍ BIČEM (prosinec)
O vánočních dnech přicházel do stavení obecní pastýř. Ohlašoval se troubením a práskáním bičem, roznášel s blahopřáním březové pruty, dostával výslužkovou mouku, koláče aj. Mezi štědrovečerními zábavami na Moravě a ve Slezsku je oblíbené vítání Ježíška práskáním bičů a karabáčů. Pukati (práskat bičem) se smí až po večeři. Zvyk se podobá „pohánění koní“ práskáním na svátek svatého Mikuláše.
Na Vranovsku a Moravskobudějovicku dokresloval štědrovečerní sváteční atmosféru obyčej „Honění stáda do betléma“. Když pastýř obešel s větvičkami ves, zašel si do pastoušky pro bič a troubu. Práskal bičem, troubil, a přitom vyháněl ze stavení kluky, které honil po vsi. Chlapce mnohdy rodiče ze dveří vystrkovali za velikého nářku. Kluci pobíhali před pastýřem a na sobě měli chomouty se zvonci a napodobovali mečení koz a bečení ovcí.
Na Štědrý večer ve Valtrovicích chodil pastýř, který dostával pečivo za to, že před stavením třikrát zapráskal bičem a zatroubil na roh. V Sedlešovicích býval obecní sluha troubící oblíbenou „Tichá noc, svatá noc“ odměňován uzeným masem, pečivem nebo penězi. V Prosiměřicích procházel obcí za práskání biče pasák volů, a zatímco členové jeho rodiny dostávali pečivo, jeho samotného domácí častovali svařeným vínem nebo kořalkou. V Našiměřicích s obecním pastýřem na koledu chodila jeho žena s putnou na zádech a se džbánem i košem v rukou. Lidé vycházející z domů nádoby plnili různými potravinami a vínem.
SILVESTROVSKÉ/NOVOROČNÍ PRÁSKÁNÍ BIČEM (prosinec/leden)
Přestože jde od reformy kalendáře z 16. století o poslední den starého roku, silvestr, jeho bujaré oslavy byly lidovému pojetí dlouho cizí. Venkované tento den vnímali spíše jako předvečer Nového roku. Po bohaté silvestrovské večeři se v domácnostech věštilo, lidé vykuřovali stavení i chlévy, práskalo se bičem, hlasitě troubilo a střílelo se z pušek a hmoždířů, aby zlé mocnosti nemohly škodit. S pomocí magických praktik se snažili příznivě ovlivnit nadcházející období podobně, jako tomu bylo i na Štědrý večer.
„upletl na sebe bič",
„má jazyk mrštný jako bič"
- všimli jste si, v kolika lidových rčení se objevuje bič –
tedy nástroj hospodářů a kočích?
