Lidové zvyky a tradice v České republice jsou založeny na křesťanské, nebo pohanské tradici, často se navíc liší kraj od kraje. Udržování tradic a příběhů s nimi spojených smysl má. Posiluje pocity sounáležitosti a vazeb mezi lidmi jinak než prostřednictvím sociálních sítí, k nimž stále více utíkáme.
Ve městech se v dnešní době udržují méně, avšak na některých vesnicích jsou stále velmi živé. Zvyky i tradice se nadále těší velkému zájmu všech obyvatel České republiky, pro zahraniční turisty jsou zajímavým zpestřením jejich pobytu, a to zejména přijedou–li do Česka na Vánoce, o masopustu či o Velikonocích.
Biče se u nás ale také používaly na řadu rituálů a prakticky v každé vesnické chalupě (spíše v každém statku, kde byl povoz) nějaký ten bič měli a všichni čeledíni s ním uměli zacházet. Z ochranné funkce se vyvinuly i domněnky o pozitivním účinku hluku, které se staly nedílnou součástí obřadního hlučení (přivolání prosperity hospodářství, zdraví i plodnosti). Hlukové projevy byly navozovány v rámci obyčejů výročního a rodinného obřadního cyklu. Od počátku Adventu až po Velikonoce se tak můžeme setkat s řadou koledních obchůzek, jejichž účastníci hlučeli řetězy, zvony, hrkačkami a také biči.
U nás existovalo několik druhů bičů. Bejkovce, Hončíky a další… Například tzv. formanský bič, u kterého byl, kromě kouzelné moci, oceňován jeho vzhled, zejména vybarvovaná a vyřezávaná barva bičiště. Lidé věřili, že těmito biči bylo možné znehybnět cizí zápřah, nebo donutit koně k převezení nadměrného nákladu. Dále u nás používali biče kočí, kteří cestovali „dálkovou“ trasu. Na kozlíku jim za parůžek visel tzv. hunter (lovecký bič), který se sloužíval nejen k nahánění zvěře. Používal se na odehnání toulavých psů, vlků, často s ním přetáhli dotěrného pobudu či lapku. Na Rýmařovsku je pověst ze 17. století o kočím, který zlikvidoval bičem loupežníka, který přepadl kočár s místní šlechtičnou (případ Tylovské kaple). Pastýřský bič byl také opředen početnými pověrami. Jeho zvuk měl čarovnou moc, kterou měly způsobovat kromě práskání i byliny, které se ukrývaly do dutiny rukojetě. Rukojeť mohla být zdobena vyrytými tajemnými symboly, které měly rovněž magickou moc. Obecní pastýři se zástupcům obce zavazovali, že budu práskáním biče vyhánět ze dvorů a ze vsi všechny zlé síly a bytosti, a pomocí čarovné moci biče také ochraňovat svěřený dobytek. Období prvních měsíců bylo proto v dávných pohanských dobách spojeno s bujarými oslavami a rituály, které měly zahnat zlé zimní duchy, zajistit zdraví, prosperitu, spokojenost, přivolat jaro, oslavovat nový život a probudit plodivou sílu přírody.
SVATEBNÍ PRÁSKÁNÍ BIČEM
Podle svatební tradice dříve řehtali koně, zvonilo se zvony, práskalo se biči, a to vše mělo za úkol odehnat od ženicha a nevěsty zlé duchy. Rámusí se tedy novomanželům pro štěstí, typicky po obřadu, když svatební kolona odjíždí na oběd či hostinu. Protože se koně dnes schovávají pod kapotami aut (a bič vytasí nevěsta na ženicha až po svatbě), svatební konvoj na počest novomanželů troubí. Protijedoucí auta mohou odpovídat. Je to zkrátka jedinečná příležitost, jak si jednou užít opravdu impozantní cestování.
Druhý zvyk je spojen s chomoutem a bičem. Chomout může ženich dostat na krk. Jde o lidový zvyk symbolizující svázání manželstvím. Nevěsta dostane bič na znamení toho, kdo bude v manželství držet otěže.
1
MASOPUSTNÍ PRÁSKÁNÍ BIČEM (leden až březen)
Jako dědic prastarých pohanských zimních svátků je Masopust písemně doložený již v třetím století. Jeho tradice měla takovou sílu, že s ním málo svedla i církev, ač jí jeho nevázanost šla pod nos pramálo. Slavil se všude – v podzámčí, zámcích i u císařského dvora ve Vídni: jen dole tancovaly maškary dupáka a ti nahoře spíš menuet. Tohle loučení s časem hojnosti je přímým příbuzným nevázaného veselí Karnevalu, o čemž ostatně svědčí název: vždyť nadcházející půst od masa je jinými slovy totéž, jako carne (maso) a vale (sbohem). Maškarní průvody a reje masek (lidově - ostatky, fašank, maškary, moravsky - voračky, voráčí, končiny či obecně karneval) jsou typickým rituálem přechodu ze zimního období do jara a v celé Evropě mají dlouhověkou tradici. Převládají v nich magické plodonosné a ochranné motivy i kult mrtvých.
Podrobnější informace o maskách používajících bič naleznete v samostatné kapitole – Masopust.
Tradice Masopustu znají i v obci Mantov u Plzně. Tam funguje skupina lidí - Práskači Mantov. Navazuje na dlouholetou tradici, která sahá až do období po druhé světové válce, práskání bičem v obci Mantov a dal si za cíl udržovat a rozvíjet tuto tradiční řemeslnou dovednost. Místní obyvatelé (spolu s přistěhovanými Volyňskými Čechy, Maďary i Němci) se učili umění zacházení s bičem od svých předků a předávali tyto dovednosti dalším generacím. Podle vyprávění místních lidi v oblasti nebylo mnoho peněz, tak proto vznikl jednoduchý bílý kostým s pentlemi, co se používá dodnes. Práskači Mantov jsou důležitou součástí kulturního dědictví obce Mantov a Plzeňského kraje.
JARNÍ PRÁSKÁNÍ BIČEM (březen)
Práskáním biče pastýři oznamovali na jaře první výhon dobytka na pastvu. Rozléhající se zvuk tohoto nástroje brzy ráno byl v obci znamením pro shánění dobytka z jednotlivých usedlostí do stáda. To ovšem platilo v případě, kdy pastýř nepásl dobytek celosezónně a nebydlel v salaši. V jednotlivých usedlostech se otevírala vrata a hospodáři z nich vyháněli ovce a krávy, aby se přidaly k pastýři. Podobný obraz se naskytl opět večer, kdy se zvířata vracela do svých chlévů.
3
JARNÍ HRY S KÁČOU A BIČEM (březen, duben)
Dětský bič, jak už podle jména poznáte, používaly děti. V minulých stoletích se sotva naučily stát na nohou, dostaly prut do ruky a chodívaly pást husy. Když trošku povyrostly, prut se změnil v jednoduchý bičík a staly se z nich kravaři a kravařky – vodívaly na pastvu krávy. V deseti letech se chlapci učili vodit volky. Ve volných chvílích přišla na řadu hra. Jednou z nich bylo roztáčení káči (také vlček, vlk, čamrda, čamrhoun, staročesky vŕgala, polsky bąk, německy Kreisel). Klasická káča je necelých 10 centimetrů vysoký kužel o průměru asi 5 centimetrů. Káča se roztáčela na zemi, v některých zemích se odhazovala již roztočená na zem a rotace se pak bičováním posilovala.
Podrobnější informace naleznete v samostatné kapitole – Dětská káča s bičem.
VELIKONOČNÍ PRÁSKÁNÍ BIČEM (březen, duben)
V některých obcích, např. v Hrušovanech, práskali v noci z Velikonoční neděle na pondělí mládenci ve skupinách biči, tzv. Noční hlučná procesí. Šlo vlastně o obyčej jarního hlučení, kterým se v dávných dobách zaháněly zlé mocnosti. Například na Vyškovsku se práskalo zvlášť dlouhými biči.
4
POVĚST O PRÁSKÁNÍ BIČEM A SV. VOJTĚCHOVI (23. dubna)
V dřívějších dobách, kdy obecní pastuchové ráno vyháněli stáda na pastvu, tak zatroubili na roh, aby hospodyně otevřely vrata statků a vyhnaly dobytek na náves, odkud jej pak pastýř hnal na obecní pastvinu. Také v pěkné vesnici Milavči na Domažlicku bývalo zvykem, že pastýř každého rána mocně zadul na roh. Později se však místo troubení začalo silně práskat bičem, ačkoliv byl všude pastýřský roh pýchou obecního pastuchy. Proč se tak stalo?
Podle pověsti se zdejší krajinou vracel roku 992 zpět ze svého pobytu v Římě sv. Vojtěch. Právě v místech dnešních Milavče dostihli světce poslové, kteří mu sdělili smutnou zprávu o zavraždění všech jeho příbuzných na Libici. Zdrcený Vojtěch se rozhodl pro krátký odpočinek. Jeho společníci se vydali pro vodu a on usnul. Místní pasák, který pásl ovce, si chtěl ze spícího světce ztropit žert a zatroubil mu na roh do ucha. Za svůj neuvážený čin na místě ohluchl. Při cestě, kde Vojtěch odpočíval, vytryskl náhle pramen, který podle jedněch věštil zdraví, podle jiných léčil a uzdravoval. Údajně od té doby milavečtí pastýři netroubili na roh, ale pouze práskali bičem. Tento zvyk byl pečlivě dodržován ještě v minulém století. Nad pramenem byla později vybudovaná dřevěná stavba, kterou později vystřídala kaple.
5
FILIPOJAKUBSKÁ NOC, ČARODĚJNICE (duben/květen)
Noc z 30. dubna na 1. května je plná kouzel a tajemství, ať už jí říkáte Filipojakubská, Valpružina, Beltine anebo Čarodějnice (i když předci toto označení nepoužívali). Magická moc čarodějnic nabírala na síle a lidé se snažili řadou způsobů proti ní bránit - kropili místnosti i dobytek svěcenou vodou, na dvůr zapichovali trnkové pruty či košťata. Bušilo se do hrnců, střílelo z pušek nebo práskalo bičem. Pálení ohňů patřilo také k prostředkům, jak se před čarodějnicemi ochránit. U nich pohůnci soutěžili v práskání biči a děti rámusily nejrůznějšími prostředky… V některých oblastech se biči práskalo i na návsi, okolo stavení či na rozcestí.
V Trstěnicích hnával pastýř 1. května dobytek na pastvu a udělal přes cestu čáru bičištěm. Který hospodář ji první přejel, měl po celý rok zdravé a pěkné koně.
6
LETNICE - SVATODUŠNÍ TUŠ (červen)
Původně trvaly oslavy osm dní, během kterých platil přísný zákaz polních prací. Postupně byly omezeny na Boží hod svatodušní a Svatodušní pondělí - oslavy svátku Seslání Ducha svatého a připomínku založení církve.
V některých krajích též muži vycházeli v podvečer na náves, kde práskali biči o sto šest, aby zahnali zlé síly, podobně jak tomu bylo v noci před sv. Filipem a Jakubem. Na Kravařsku označovali bič, kterým se v tuto dobu práskalo, jako svatodušňák.
Poměrně svérázně slavili letnice lidé například na Šumavě. Dva tři dny předtím spletli čeledíni a pasáčci zvláště dlouhé biče, o to kratší bylo ovšem bičiště, aby se jím lépe máchalo. Zprvu cvičili jednotlivě a pak sjednoceni ve dvoučtvrtečním a tříšestinovém taktu. Večer na svatodušní sobotu se shromáždili před některým selským stavením a probíhala takzvaná svatodušní tuš. Na znamení to vypuklo; každý práskal bičem, co mu jen síly stačily. Tisícinásobná ozvěna to všechno vracela z horských lesů kolem. Takto práskali biči před každou z usedlostí. Trvalo to ovšem dlouho do noci. Selky přinášely ze stavení jídlo a pití. Na celý rok byly tak domy i chlévy dočista vymeteny ode všech zlých duchů. Zvyk práskání biči o letnicích církev vysvětlovala jako připomenutí hluku větru při Seslání svatého Ducha z nebes a hlukové projevy postupně získaly funkci zdůraznění sváteční atmosféry.
7
VYHÁNĚNÍ VLKA NA SVATÉHO ONDŘEJE (30. listopadu)
Na podzim je mládeneckým obyčejem vyhánění vlka na svatého Ondřeje 30. listopadu. To se ve skupinách kradou od domu k domu, bijí bičišti na vrata, zvoní a křičí „vlci jsou tu“. Jde asi o starobylou narážku na někdejší víru v proměňování se ve zvířata, která často splývá vjedno se zvykovým projevem pospolitosti. Pak práskají mocně svými biči a tropí hluk všemi zvony a zvonky k tomu vhodnými.
Tradice pochází z doby, kdy pastýři dobytka na horských loukách a pastvinách na Šumavě museli chránit svoje zvířata před medvědy a vlky. Starý záznam z místní kroniky: Mezi ty originální patří poslední vyhánění vlků v roce 1927. „Polní hlídači táhli o první večerní hodině vesnicí a práskáním bičů a troubením na trubky dělali velký kravál. Tento zvyk pocházel asi z dob, kdy na Šumavě byli ještě vlci. Četníci neměli ale pro takové zdomácnělé lidové zvyky pochopení. Tak bylo v roce 1927 šest polních hlídačů, kteří se vyhánění vlků zúčastnili, udáno pro rušení nočního klidu a od okresního úřadu byli potrestáni každý pokutou ve výši 30 Kč.“
Podobný zvyk probíhá i na německé straně Šumavy, ale o tom až později.
8
MIKULÁŠSKÉ PRÁSKÁNÍ BIČEM (6. prosince)
Den svatého Mikuláše připadá na 6. 12., dodnes se na vesnicích i ve městech konají v předvečer tohoto svátku tradiční obchůzky. Dříve, v 19. století, patřily k mikulášským průvodům i smrt (smrtička) v bíle plachtě s kosou, žid, Laufr ověšený zvonky a pentličkami, který běžel vpředu a práskáním biče oznamoval příchod Mikuláše. Početné mikulášské průvody se dodnes udržely na Valašsku. Přede dnem svátku bylo ještě v minulem století zvykem, že chlapci práskali biči, prý aby ohlásili Mikulášův příjezd. Mikulášská obchůzka spolu s velikonoční pomlázkou patří dnes k nejrozšířenějším lidovým obyčejům.
Na Přerovsku a na Olomoucku chlapci již asi týden před sv. Mikulášem zrána a zvečera práskali biči, aby prý svatý Mikuláš „někde neuvízl” a se svým vozem s hojným nákladem bez uvíznutí do dědiny včas dojel. Svými biči obrazně „poháněli koně“. Stařenka z Bílovic u Uherského Hradiště vyprávěla: „A když měl chodit Mikuláš, tak gde jaký pacholek, gde jaký pohůnek a ogara (chlapec) malý, to už měli všichni tatary (biče) napravené, a jak přišel večír, tak všeci na ně práskali, až sa v dědině žleby rozléhaly. To říkávali, že sv. Mikuláš nemože vyjet”.
Jinde na Moravě se sv. Mikuláš také slavíval hlučně a okázale v městech a dědinách. Večer dům od domu chodil sv. Mikuláš přistrojen za biskupa v bílé dlouhé košili, v ornátě s dlouhý lněným vousem, na hlavě měl pozlacenou mitru z malovaného papíru a berlu v ruce. Anděl bíle oblečený ponášel mu v košíku dárky: jablka, ořechy, sušené ovoce a perník pro hodné děti a prut na děti neposlušné, cinkaje zvonkem. Mimo to provázela jej i smrt s kosou, bíle oblečená, několik čertů s řetezem a kladivem a „laufr” (běhoun) s tlustým bičem, jímž pod okny práskaje ohlašoval Mikulášův příchod, v tu chvíli děti obešla „svatá hrůza”. Z vyzvání Mikuláše padly děti na kolena a začaly se modlit Otčenáš a jiné modlitby. Dlouho potom se ještě pamatovaly na bílou smrt s kosou a hrozné čerty s řetezy a s vyplazenými jazyky z červeného sukna. Modlit se musela i dospělá chasa jinak zakusila chladnou lázeň v nedalekém rybníčku, kam je čerti bez milosrdenství hodili. Do rána sv. Mikuláš naložil dětem za okny domova, ale i kmotrů a jiných příbuzných.
9
VÁNOČNÍ PRÁSKÁNÍ BIČEM (prosinec)
O vánočních dnech přicházel do stavení obecní pastýř. Ohlašoval se troubením a práskáním bičem, roznášel s blahopřáním březové pruty, dostával výslužkovou mouku, koláče aj. Mezi štědrovečerními zábavami na Moravě a ve Slezsku je oblíbené vítání Ježíška práskáním bičů a karabáčů. Pukati (práskat bičem) se smí až po večeři. Zvyk se podobá „pohánění koní“ práskáním na svátek svatého Mikuláše.
Na Štědrý večer ve Valtrovicích chodil pastýř, který dostával pečivo za to, že před stavením třikrát zapráskal bičem a zatroubil na roh. V Sedlešovicích býval obecní sluha troubící oblíbenou „Tichá noc, svatá noc“ odměňován uzeným masem, pečivem nebo penězi. V Prosiměřicích procházel obcí za práskání biče pasák volů, a zatímco členové jeho rodiny dostávali pečivo, jeho samotného domácí častovali svařeným vínem nebo kořalkou. V Našiměřicích s obecním pastýřem na koledu chodila jeho žena s putnou na zádech a se džbánem i košem v rukou. Lidé vycházející z domů nádoby plnili různými potravinami a vínem.
10
VÍTÁNÍ JEŽÍŠKA (24. prosince)
Mezi štědrovečerními zábavami na Moravě a ve Slezsku bylo oblíbené „Vítání Ježíška” práskáním bičů (bejkovců). Po sv. Mikuláši měli chlapci na starosti kontrolu bičů (bejkovců), aby mohli Ježíška důstojně přivítat. Řemenným bičům kontrolují rukojeti a těla bičů. Všechny přípravy jsou prováděny po „kryjanku” (potají). Po příchodu štědrovečerního šera se hoši rozběhnou na náves a práskají biči každý co nejvíc může. Práskat se však smí až po večeři. Tato tradice je shodná s „poháněním koní“ na svátek svatého Mikuláše a jeho obchůzkou.
11
HONĚNÍ STÁDA DO BETLÉMA (24. prosince)
Na Vranovsku a Moravskobudějovicku dokresloval štědrovečerní sváteční atmosféru obyčej „Honění stáda do betléma“. Když pastýř obešel s větvičkami ves, zašel si do pastoušky pro bič a troubu. Práskal bičem, troubil, a přitom vyháněl ze stavení kluky, které honil po vsi. Chlapce mnohdy rodiče ze dveří vystrkovali za velikého nářku. Kluci pobíhali před pastýřem a na sobě měli chomouty se zvonci a napodobovali mečení koz a bečení ovcí.
12
SILVESTROVSKÉ/NOVOROČNÍ PRÁSKÁNÍ BIČEM (prosinec/leden)
Přestože je Silvestr (31. 12.) od reformy kalendáře z 16. století poslední den starého roku, bujaré oslavy Silvestra byly lidovému pojetí dlouho cizí. Venkované tento den vnímali spíše jako předvečer Nového roku, jehož příchod vítali o půlnoci vyzváněním zvonů, troubením či střelbou. S pomocí magických praktik se zato snažili příznivě ovlivnit nadcházející období podobně, jako tomu bylo i na Štědrý večer. Po bohaté silvestrovské večeři se v domácnostech věštilo, lidé vykuřovali stavení i chlévy, práskalo se bičem, hlasitě troubilo a střílelo se z pušek i hmoždířů, aby zlé mocnosti nemohly škodit. V německých obcích Podyjí se takovémuto hlučení říkalo „vystřelovat či vyfukovat starý rok“ (das alte Jahr hinausscheissen; ve Valtrovicích „ausblosn“). Poslední den v roce si navíc zdejší obyvatelstvo mnohdy vykládalo jako personifikovaný zápas starého a nového roku, což se projevovalo např. i v kupletech a slovních dialozích, které v německém příhraničí často bývaly na pořadu veselého programu v místních hostincích. Obdobné scénky však dokládají i zprávy z obcí moravských, např. z Hlubokých Mašůvek, kde se role „Starého roku“ ujal obyčejně družba, s nímž jsme se již seznámili v průběhu roku několikrát.
Podobnost mezi silvestrovským a Štědrým večerem vyplývá především z kalendářních posunů počátku nového roku, jelikož až do 16. století byl novoročním dnem 25. prosinec, tedy Boží hod vánoční. Silvestrovské obyčeje doplňovaly zábavy mládeže i dospělých v hostincích, přípitky na nový rok a vzájemné návštěvy sousedů a příbuzných. Lidé se na potkání zastavovali, vzájemně si odpouštěli a přáli si všechno nejlepší do nadcházejícího období. Doma se před svatými obrázky a pod křížky zapalovaly svíce za zemřelé a v některých obcích svíčky ozařovaly rovněž kapličky na návsi. O silvestrovské noci nesmělo zůstat na šňůrách viset prádlo, a to zejména venku, jelikož by to přivodilo neštěstí (např. Mikulovice či Dyjákovičky).
Dnes jsou oslavy konce roku v mnohém podobné, i když rozhodně nevázanější. Zatímco mládež tráví poslední večer roku v kulturním domě, nebo v některém z hostinců, ti starší zůstávají doma a oslavují společně s dětmi a rodinou před televizní obrazovkou. Na dlouhý večer hospodyně připravují mísy chlebíčků a jednohubek, ale také studenou vepřovou pečeni. Pijí se vesměs různé alkoholické nápoje, o půlnoci si však lidé připíjejí šampaňským, jehož výstřely uslyšíme snad z každé domácnosti. To už se nebe nad vesnicí rozzáří barevnými ohňostroji a ze všech koutů obce vystřelují rakety a jiné pyrotechnické pomůcky, které tak nahrazují dřívější střelbu myslivců, nebo ještě starší troubení ponocného.
13
„upletl na sebe bič",
„má jazyk mrštný jako bič"
- všimli jste si, v kolika lidových rčení se objevuje bič –
tedy nástroj hospodářů a kočích?
Zdroje informací použité na této stránce:
1 svatbona.cz
2 Skanzen Kouřim - Muzeum lidových staveb v Kouřimi; Skanzen Veselý kopec - Muzeum Hlinecka
3 kniha Kůže – Zpracování a výrobky (Olga Floriánová)
4 muzeumznojmo.cz
5 kronika obce Milavče; archiv Antonín ViK
6 Skanzen Kouřim - Muzeum lidových staveb v Kouřimi; brožura Od Hromnic až do tří králů – zvyky a tradice
7 Archiv Regionálního muzea v Kopřivnici; Dialektický slovník moravský (František Bartoš)
8 Odkaz lidové kultury, Kronika obce Černá v Pošumaví
9 kniha České zvyky a obyčeje (Alena Vondroušová); kniha Veselé chvíle v životě lidu Českého (Čeněk Zíbrt)
10 kniha Od Barborky ke Třem králům (Eva Večerková)
11 kniha Veselé chvíle v životě lidu Českého (Čeněk Zíbrt)
12 kniha Veselé chvíle v životě lidu Českého (Čeněk Zíbrt)
13 Mgr. Jiří Mačuda, Ph.D., etnograf Jihomoravského muzea ve Znojmě